Ukolébavka pro Naomi
A bylo to oficiální. Bylo mi na zvracení, zmítala mnou závrať. Doposud jsem si nebyla jistá, ale teď? Jak bych mohla nevědět? Po tváři mi stekla slza, a tak jsem ji rozmrzele utřela a rozeběhla se pryč od nemocnice. Jako bych snad mohla někam utéct. Je mi teprve sedmnáct, skučela jsem v duchu. Měla jsem chuť křičet, a tak jsem utíkala směrem k parku. Kdo by se v něm teď večer loudal?
Plácla jsem sebou na lavičku a rozbrečela se do dlaní. Když mi poprvé těhotenský test oznámil, že čekám dítě, nebrala jsem to jako jistotu. Stále tu byla šance, že se mohl mýlit. Denodenně jsem se modlila, aby to nebyla pravda. Jenže doktor byl jiného názoru. Jak by se mohl splést on? A kdo je otec mého dítěte? Byla jsem si jistá na sto procent. Nikdo jiný to být nemohl. Jak mám oznámit tu radostnou novinu svému okolí? Obzvláště svému nejlepšímu příteli? Však to byla jen jediná noc. A vše se muselo takhle ošklivě zvrtnout. Měla jsem jedinou otázku: proč? Znala jsem svou budoucnost: potrat. Nemohla jsem vychovávat dítě na vlastní pěst v sedmnácti.
Do parku se vloudala hlučná skupinka několika mužů, a tak jsem kvapně vyskočila a utíkala k domovu. Náhle mi vadilo chodit, chtěla jsem běžet. Musela jsem běžet. Seděla jsem dost dlouho na to, aby mi ztuhly nohy. Hodinu? Dvě? Přeběhla jsem most vedoucí přes řeku a užuž jsem chtěla zahnout do své ulice, když v tom jsem spatřila něco, co mi doslova nahnalo husí kůži. Vykřikla jsem tak hlasitě, že se kočka sedící na sloupku vedle mě rozeběhla opačným směrem tak rychle, jak dovedla. Ten náraz mi rozbušil srdce. Ten pohled se mi navždy vryl do paměti. Slečna, postávající na okraji silnice s mobilem v ruce. Auto, které bezpochyby řídil opilý řidič. Dva objekty. Slečna v nepravou chvíli na nesprávném místě. Řidič bezohledný necita. Střetly se. Bylo to jako v Matrixu. V jednu chvíli bylo vše normální, ale než jsem stihla houknout na dívku, to auto ji podebralo a uhánělo pryč. Daleko od ní. Svíjela se na zemi v bolesti a začínala se pod ní vytvářet kaluž krve. Vytočila jsem číslo rychlé pomoci. "Jsi v pořádku? Haló?" Dívka se svíjela na zemi. Byla celá od krve. Mohlo jí být sotva dvacet let. "Pošlete sanitu!" Vydávala jsem rozkazy a diktovala adresu. Podle pokynů jsem dívce podložila hlavu svetrem, ale nehýbala s ní. "Jak se jmenuješ? Budeš v pořádku, jsou na cestě." "Jsi anděl." Její oči se rozostřovaly a zase zaostřovaly. Byl to zvláštní pohled. "Jak se jmenuješ?" Ptala jsem se horlivě. Byla mi povědomá. "Naomi." Špitla a pak zavřela oči. "Vydrž, Naomi. Hned tu budou." Uklidňovala jsem nás obě.
Sanita přijela po pár minutách, které mi však připadaly jako věčnost. Nyní jsem už seděla před jejím pokojem a sledovala, jak doktoři kmitají po chodbách. Stala se nějaká autobusová havárie, tudíž se chodba hemžila zraněnými a vyděšenými cestujícími. Bylo mi úzko. Jako by snad tenhle den nevěstil nic dobrého. Naomi. Tak nádherné jméno. Nemohla být češka. Nebo snad ano? Během těch tří slov jsem nepochytila žádný přízvuk. Vrtala mi hlavou. Vsadila bych se, že jsem ty rezavé kudrliny už někde viděla. A tak velké zelené oči. Nezapomenutelná Naomi. Toho dne se o mě nikdo nestrachoval. Nikdo mi nevolal ani nepsal. Nikdo netušil, kde jsem. Co kdybych to byla já? Co kdyby to auto nesrazilo Naomi, ale mě? Nikoho by to nezajímalo? Byla jsem rozzuřená. Její telefon se rozpadl na milion kousíčků, takže jsem nebyla schopná dát vědět někomu známému, co se s ní stalo. Mrzelo mě to. Drásalo to mé nervy.
Na nepohodlných plastových židlích před nemocničním pokojem jsem strávila celou noc i další den. Čekala jsem, až mi podají nějaké informace a doufala, že bude v pořádku. Netrápilo mě, že nebudu ve škole. Momentálně mě zajímal víc cizí člověk, než hromada kamarádů ve škole. Momentálně jsem doufala v uzdravení andělsky nádherné dívky, která se mi navždy vryje do paměti.
Informace mi podali až třetí den ráno. Mezitím jsem několikrát navštívila kantýnu a vyslechla si milionkrát tu samou frázi: "Informace můžeme podat jen příbuzným." Mezitím jsem Naomi držela za ruku a čkala, až se probere. Za ty tři dny za dívkou do nemocnice nikdo nepřišel. Ale když onoho dne vyšel třetí den ze dveří lékař, jeho tvář byla bílá jako stěna. Rty měl stažené do úzké čárky. "Co se děje?" Vyletěla jsem ze své židle. Sledovala jsem doktora. Nikdy jsem se nebála tolik jako teď. Doktor jen zavrtěl hlavou. Téhle reakce jsem se bála celé tři dny. Srdce se mi zastavilo a z očí mi vytryskly slzy. Takhle jsem nikdy předtím nebrečela. Doktor mě objal a hladil mě po zádech. "Proč?" Skuhrala jsem mezi vzlyky. "Byla to vaše kamarádka?" Zeptal se mě, když jsem se trochu zklidnila. Zavrtěla jsem hlavou. "Příbuzná?" "Ne. Našla jsem ji na silnici, jak leží ve své krvi. Ten vrah odjel pryč, ani se o ni nezajímal." Brečela jsem. "Jmenovala se Naomi." Lékař mě šokovaně sledoval. "Páni. Za svou kariéru jsem se setkal s lecčím, ale aby někdo ležel tři dny před pokojem cizince?" Zavrtěl překvapeně hlavou a oznámil mi, že její rodinu se ještě nepodařilo kontaktovat. Budou o to usilovat i nadále.
Loučení s Naomi bylo to nejtěžší, co jsem kdy na světě musela udělat. "Porodím to dítě pro tebe." Zašeptala jsem jí do ucha. Snažila jsem se zapamatovat její každičký rys. Její dokonalý obličej. Exotické křivky a rysy. Naomi. Došlo mi, že nesmím zabít své dítě. Nesmím. Zkrátka nemůžu. Udělám to pro Naomi.
Doma se o mě nestrachovali, rodiče byli právě na Maltě a sestra u přítele. Všechny jsem nakrmila tím, že se učím a jsem doma v pořádku. Ve škole jsem oznámila, že mě přepadla viróza. Můj život se ale změnil. Od základů. Když jsem si sedala do lavice vedle Matyáše, srdce mi skákalo tak prudce, jak jen to šlo. Vypadal, že na náš úlet před měsícem zřejmě dočista zapomněl. "Ahoj." Pozdravil mě vesele a zasedl na své místo vedle mě. "Jak se vede?" Stočila jsem pohled stranou a vyčkávala příchod učitele. Nikdy jsem se na svého neoblíbeného profesora netěšila tolik jako dnes. "Děje se něco?" Jeho tón nabral nádech strachu. "Co se stalo?" Jeho paže svírala mou v silném sevření. "Musíme si promluvit." Zašeptala jsem, abych neupoutala pozornost spolužáků. Ti ale řešili školní závody a nezajímala je má absence. Nebo cokoliv jiného kromě řešení, jak vyhrát dort. "Dobře," zvedl se ze židle. "Jdeme." Zavelel a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Vlekla jsem se za ním ven. Neprotestovala jsem, že přijdeme o hodinu. Posadili jsme se pod strom. Zahlédla jsem spolužáka v otevřeném okně, zmateně nás pozoroval. "Co se děje, Lauro?" Přitáhl se ke mně blíž. "Mluv krucinál. Jsi celá zelená. Co se děje?" Pohladil mě po zádech. "Jsem," nedokázala jsem to vyslovit. "Co?" "Jsem těhotná, Matyáši." Podívala jsem se do jeho studánkově modrých očí. Vyděšeně mě sledoval. Mlčel. "Čekáme dítě a já si ho nechám. Musím. A pokud to bude holka, bude se jmenovat Naomi." Zvedla jsem se ze země a vydala se k budově. "Počkej. To mi jako oznámíš něco takového a odejdeš?" Upoutali jsme pozornost procházejících studentů. Otočila jsem se zpět, svíral mé zápěstí. "Nemusíš se na tom podílet, ale já to malé nemůžu bezcitně zabít. Na to jsem za posledních pár dní zažila krutosti dost." Po tváři mi opět stekla slza. "Řekni mi to všechno, zlato." Objal mě. "Jasně, že ti pomůžu. Chápu to, ale nech mě promyslet to, ano?" Špital mi něžně do ucha. Vylíčila jsem mu každičý detail. Čím víc jsem o tom mluvila, tím víc to bolelo. Ale věděla jsem, že dělám správně. Věděla jsem to až v morku svých kostí. Zkrátka jsem to věděla. |
A co kdyby? 
"A co když se stane něco hrozného?" Veliké oči mé maličké dcery se na mě stočily. S hrůzou na mě zíraly. Člověk by jí netipoval pět let. Byla tak chytrá. Tak chytrá, že to snad ani nemohla být má dcera. "Proč by se mělo dít něco hrozného?" Usmála jsem se na ni chlácholivě a stiskla její ruku. "Všechno bude v pořádku, uvidíš." Usmívala jsem se. Ve skutečnosti jsem ale svůj úsměv pouze předstírala. Musela jsem. Jinak to nešlo. Sklopila kukadla na chodník a sledovala špičky svých balerín. Měla pravdu. Věděla jsem to. Věděla jsem to už dávno. A co když se stane něco hrozného? Ten její hlásek s nepřesným r mi zněl v hlavě.
Od té doby, co byl Pavel v nemocnici, jsem neměla nejlepší pocit okolo naší budoucnosti. Byl na tom špatně, dlouho ho udržovali v kómatu, aby necítil bolest, ale ani teď, po několika týdnech, jeho rozsáhlá zranění nevypadala dvakrát nadějně. "Silné pohmoždění těla, zlomená páteř a pánev, ztráta paměti v důsledku silného nárazu," odříkával tehdy zachmuřeně doktor. Ačkoliv se snažili jeho tělo vyléčit, nedařilo se jim to tak, jak by si přáli. Co já bych dala za to, aby byl na vozíčku, hlavně aby byl. Vypadalo to, že ztráta paměti se vrátila jen částečně. Pamatoval si naši malou Viktorku. Ale pouze z doby, kdy jí bylo sotva půl roku. I mě si pamatoval, ovšem nepamatoval si naši svatbu, která se uskutečnila v den, kdy Viktorce byl rok. "Povíš tatínkovi nějaký příběh?" Vyzvídavě hleděla do mé ztuhlé tváře. Přinutila jsem se usmát se. Bylo tak těžké celé dny předstírat. Pokaždé, když jsme byly Pavla navštívit, jsem mu vyprávěla nějakou naši společnou chvilku. Jako například svatbu, cestu do Tibetu nebo lyžování v Alpách. Nic z toho si totiž nepamatoval. A pokud ano, tak jen mlhavě. Naše nejlepší společné chvíle a on si je nepamatoval. Přeskočila jsem ty horší věci - jako, že před dvěma lety to mezi námi bylo nahnuté, protože jsem nemohla podruhé otěhotnět. Zlepšilo se to po pár měsících, když jsme se usmířili. Zažádali jsme o adopci, ale tu jsem stáhla po té nehodě. "Samozřejmě," usmála jsem se a otevřela dveře do nemocnice. Vyšly jsme do druhého patra a zamířily k jeho pokoji dlouhou chodbou. Působilo to tu tak sterilně, až mi ho bylo líto, že tu musí ležet. "Ahoj, tatínku." Rozeběhla se Viktorka k jeho posteli, aby ho políbila na tvář. Věděla, že mu může maximálně stisknout ruku, aby ho nic nebolelo. "Tak jak se máš, princezno?" Ptal se jí a pohrával si s jejími dlouhými blond vlasy, zatímco ona mu líčila příběh o záchraně koťátka, kterou podnikla se svým milencem ze školky - jak mu sama říkala. Pavel si mě zdálky prohlížel. Zůstala jsem stát opodál, sledovala jsem, jak jeho obličej nabírá barvu. Konečně, pomyslela jsem si a srdce mi lehce poskočilo. Posadila jsem se na židli a promnula si oči. Byla jsem tak unavená. "Mami?" Viktorka mě přivolala k lůžku, a tak jsem přišla blíž k nim. Nemohla jsem si nevšimnout, že Pavel má nového spolubydlícího. Ležel na posteli zády k nám a zhluboka oddychoval. "Pššt," tišila jsem Viktorku, aby ho nevzbudila. Přišla jsem k posteli a posadila si ji na klín. Sledovala jsem Pavlovy utrápené oči. Něco se muselo stát. "Ahoj, lásko," usmál se na mě a stiskl mi ruku. Došlo mi, že jsem s ním za celou tu dobu ještě nepromluvila. "Viktorko, jdi si za Andreou, bude mít pro tebe nějakou hračku," poslala jsem svou dceru za kamarádkou ze střední, která zde pracovala jako zdravotní sestra. Pohlédla na mě modrýma očima, které zdědila po otcovi, sebrala se a s úsměvem na tváři utíkala z místnosti pryč. "Co se děje?" Ztrápeně jsem si přitáhla židli k němu a hleděla mu zhluboka do očí. Něco mi tu nehrálo. Pohladila jsem ho po tváři a sledovala jeho oči. Přitáhl si mě k sobě tak, aby mě mohl políbit. "Tohle mi chybělo." Žádostivě mě líbal. "Co se děje?" Opakovala jsem. "Pamatuješ, jak jsme po svatební cestě žili měsíc odděleně? Ty tady a já odjel do Amsterdamu?" Nevěřila jsem svým očím. On si to pamatuje? "Co…" "Vzpomněl jsem si, Lauro." Usmál se, ale náhle smích odešel. "Bohužel." "Narážíš na naše hádky?" Nechápala jsem. "To je dávno pryč!" "Ne, to ne. Narážím na Amsterdam. Odvrátil pohled na druhou stranu." "Co se děje?" Připadala jsem si jako zaseknutý gramofon. "Jmenovala se Amanda Wolfová." Suše polkl. "Musím ti to říct, protože nemůžu žít s tou tíhou viny." Vysvětloval. Chápala jsem, kam tím míří, a do očí se mi vedraly slzy. "Bylo to jen jednou, ale nedokážu na to přestat myslet. Nedokážu přestat myslet na to, že jsem tě podvedl. Užírá mě to." Z oka mu stekla slza. "To je dávno zpátky." Také mi stekla slza. Vážím si toho, že jsi mi to řekl. "Asi půjdu." "Ne, prosím nechoď. Chápu, když se budeš chtít rozejít. Kdo by žil s šestadvacetiletým mrzákem?" Ušklíbl se. "O tom jsem ani nepřemýšlela!" Zaskuhrala jsem. "Mohl jsi předstírat, že si nic nepamatuješ, a tajit mi to. Děkuji moc, ale za chvíli budu muset jít pro Viky, aby tam nenadělala bordel. Chtěla jsem si to nechat projít hlavou." "Pamatuješ tu noc po svatbě?" Spiklenecky na mě mrkl, trošku jsem zrudla a odvrátila pohled stranou. Ta rozbitá starožitná váza v hotelu nás stála majlant. "Ani trošku mi ji nepřipomněla." Bylo to hned měsíc po svatbě, došlo mi. "Bylo to od tebe hnusné." "Já vím. Omlouvám se." "Na to slova nestačí, ale dostaneme se přes to. "Za týden mě pouštějí domů. Na vozíku, s celoživotními následky. Neměl jsem skákat z té skály do vody, kam jsem neviděl. Možná, že to samé bylo s Amandou. Dva nárazy, které mi teď nedají pokoj." Sledoval strop vymalovaný na bílo. Políbila jsem ho na čelo. "Ani nevíš, jak moc se na tebe těším. Obzvlášť, když Amanda nebyla ani z části tak dobrá v posteli jako já." Zasmála jsem se a políbila ho. V tu chvíli se ve dveřích objevila Andrea s Viky a pacient na lůžku se otočil na druhý bok - a jak mi došlo, slyšel celou naši konverzaci. Okamžitě jsem zrudla rozpaky. "Ty se nezdáš." Zašklebila se Andrea a přiklusala s teploměrem k pacientovi, který si mě teď se zájmem prohlížel. Mohlo mu být okolo pětadvaceti. Měl uhrančivou pleť a tmavě černé vlasy. Pravý opak blonďatého Pavla. "Miluji vás, holky." Přitáhl si mě k sobě a mávl na Viky, aby se k nám přidala. "Já tebe taky!" Zamumlala do plyšáka. "Akorát to budete muset přežít s chrobákem." Ušklíbl se a políbil Viky na čelo. Nic hrozného se prozatím - díkybohu! - nestalo. Uvidíme, co život přinese. |
Bonnie & Jeremy - Magické rande v Mystic Grill: "Sbohem"
Co se to děje? Pomyslela jsem si zachmuřeně a lokla si whisky ze zdobené skleničky, kterou jsem našla za barem. Po tváři mi stekla slza. Zatnula jsem zuby. Musím být silná, opakovala jsem si. Promnula jsem si mokré oči a opět se napila. Seděla jsem na baru v Mystic Grill, který zel prázdnotou. Našla jsem u Matta klíče a pustila jsem se dovnitř doufajíc, že se nestane nic špatného. Bylo pět hodin ráno, ale mě připadalo, jako by se čas dávno zastavil. Pro mě se zastavil v tu chvíli, kdy Jeremy zemřel. Jako by umřel kus mě samotné. Jako by vše dobré zmizelo ze světa a zůstalo jen to zlé. Všichni mí kamarádi jsou upíři nebo hybridi. A já jsem čarodějnice. Zezačátku mi to přišlo skvěle, ale teď? Mám až příliš velkou moc na to, abych byla v pohodě. Jediný, kdo zůstal normální, je Matt. Díky bohu za něj! Další lok. Nikdy mi whisky nechutnala, ale dnes bych se klidně upila k smrti. "Bonnie?" Tichý hlásek v rohu místnosti. Asi začínám být opilá. Whisky se hlásí o slovo. "Bonnie!" Ten hlas se přibližuje, uvědomuji si. Zítra asi budu mít pořádnou kocovinu. Otřela jsem si oko hřbetem ruky. Řasenka se mi dávno roztekla, ale co na tom. Vždyť tu není nikdo, kdo by mě viděl. Není tu nikdo, na kom by mi záleželo. Něčí ruka utkvěla na mém rameni. Ztuhla jsem. Klaus, Katherine?… hlavou mi v tu chvíli proletělo tolik jmen. Ujistila jsem se, zda ta ruka na mém rameni opravdu je, nebo jestli mám jen halucinace z toho všeho alkoholu. "Bonnie," zašeptal hlas znovu. Byl mi povědomý, ale mé mozkové buňky teď nepracovaly takovou rychlostí, jakou by asi měly. Pomalu - ale opravdu pomalu, protože bych se jinak skácela - jsem se za tím hlasem otočila. Panebože já opravdu musím mít halucinace! "Jeremy?" Nevěřícně jsem si ho prohlížela. Vstala jsem ze židle, abych ho objala, ale svět se se mnou zatočil a já skončila na vyleštěné podlaze Grilu. "Jsi v pořádku?" Ušklíbl se, ale poté hned opět zvážněl. "Já ano, ale co ty? Myslela jsem, že jsi…" "Mrtvý? To jsem." "A jak to, že jsi tady?" Nechápala jsem. Sledovala jsem ho se zamračeným výrazem a ucouvla jsem. Hraje si tu se mnou někdo? Že by Silas nebo Klaus? Zřejmě vycítil mé obavy. "Bonnie, neboj, jsem to já." Naléhal na mě. Chytl mě za ruku a hluboce se ponořil do mých očí. "Co tu děláš," vzdychla jsem. Byl tak nádherný. Nedokázala jsem si představit, jak moc mi bude chybět, dokud jsem ho neztratila. "Vrátil ses z druhé strany? Silas ti pomohl?" Nechápavě jsem ho probodávala pohledem. Veškerým soustředěním jsem zapálila svíčky rozestavěné na baru. Rozmístila jsem je tam před pár dny kvůli nějaké akci tady v Grillu. "Tolik bych ti toho chtěl říci, ale nemůžu." Ten jeho ztrápený pohled. Kde jsou ty časy, kdy Jeremy býval ten malý bratr Eleny, který se zapletl do leckteré klukoviny? "Děláš, jako bych toho nevěděla dost." "Nevíš toho dost." Ujistil mě. "Stačí, když řeknu, že dnes v noci je možné provést spoustu kouzel? Alespoň to jsem se dozvěděl od tvé babičky, prý se stačí soustředit…" "Mé babičky?" Zašeptala jsem přidušeně. Došlo mu, co právě řekl. "Ty jsi mrtvý? Co tu děláš?" "Bonnie," šeptal. "Nikdo tohle nesmí vědět. Jsem tu tak trochu načerno. Vzhledem k tomu, že mě nepohřbili, dokázala tvá babička udělat nějaké kouzlo, které mě k tobě přivedlo. Jen díky tomu, že jsem zemřel před pár dny. Prý nesmím vědět málo, ale zároveň ani moc, aby toho někdo nevyužil ve světě smrtelníků." "Myslela mě." "No tak, Bonnie. Máme poslední společný večer." V jeho očích se čišela hrůza. Padla jsem mu do náruče. Nemohla jsem ani plakat, jak moc informací mě najednou tížilo. Pevně mě tiskl na svou hruď. "Možná tomu tak trochu pomohlo to, že jsem mohl vidět mrtvé," usoudil. "Ale to je teď jedno. Jsme tu spolu." Políbil mě do vlasů. Nechtěla jsem se už bavit o tom, že se nikdy neuvidíme, ačkoliv za normálních okolností bych zjišťovala vše možné i nemožné o mé babičce i o kouzlu. Odtáhla jsem se od něj sotva na pár centimetrů, abych mu pohlédla do očí. "Pozdravuj ji, až se budeš vracet." Zašeptala jsem a přitiskla své rty na jeho. Přesunuli jsme se k pohovce. "Nikdy na mě nezapomeň." Šeptal mezi polibky. "Neboj," usmála jsem se tak zářivě, jak jen to šlo. "Na tebe bych nikdy v životě nemohla zapomenout." Usmívala jsem se. Chtěla jsem ale zapomenout na to, že máme poslední společný večer. A vzhledem k situaci to šlo dobře. Jeremy mi zajel chladnýma rukama pod tričko, aby ho ze mě sundal. Nedokázala jsem pochopit, jak to, že je tak opravdový, když je to jen kouzlo. Bála jsem se, že tohle je jen sen. Že všechno přes všechnu svou reálnost zmizí. Že zamrkám a opět budu sedět se sklenkou whisky na barové židličce. Sama, se spoustou nezapálených svíček na baru. Strhla jsem jeho tričko a vychutnávala si každý okamžik s ním. Jeho dokonalé tělo teď bylo nepotetované. Po magické mapě ani památky. Jako by nikdy nebyl lovcem upírů.
Když jsme poté seděli na pohovce zabaleni do dek, které jsme našli pod gaučem, tma za okny opadávala. Jeremy si pohrával s našimi propletenými prsty. Líbal mě na ruku. "S prvním slunečním paprskem se navrátíš, řekla tvá babička." Pronesl pochmurně. Sledovali jsme, jak tma pomalu mizela. Zanedlouho vyjde slunce. Možná za pár vteřin. Všechno se ve mně hromadilo tak silně, že jsem chtěla vřískat. Ale neudělala jsem to. "Miluji tě," pronesl klidně. "Vždycky jsem miloval tebe. Jsi poslední láska mého života. Ta, které bych nikdy neublížil. Ta, kterou budu milovat i v nebi. Budu na tebe shlížet a dohlížet na tvou maličkost, aby se ti nic nestalo." Láskyplně se mi vpaloval do očí a šeptal tahle sladká slůvka. "I já tebe miluji. Od té chvíle, co jsme si byli bližší, ale možná i dříve. Nevím. Vždycky jsem tě milovala, nejprve jako mladšího bratra nejlepší kamarádky, poté jako přítele a partnera. Ale byla to čistá láska. Nechci o tebe přijít," šeptala jsem rozklepaně. "Taky budeš poslední láska mého života!" "Ne, Bonnie, to ne! Musíš se přese mě přenést. Miluj také někoho jiného, žij naplno!" "To říkáš jen proto, že se to takhle dělá, ale ve skutečnosti to nechceš." Opravila jsem ho. "Musíš být šťastná. Slib mi to." "Slibuji, ale s těžkým srdcem, protože to bude zapeklitě těžké dodržet." Stekla mi po tváři slza. Pohotově ji setřel a políbil mě na tvář. Poté na krk a na ústa. Slunce vyšlo. "Sbohem, miluji tě!" "Já tebe také!" Zašeptala jsem. Náhle se rozplynul. Deka spadla na pohovku a zaprášilo se z ní. Sluneční paprsky prosvítily vířící částice prachu. Byl pryč. Okamžitě jsem začala plakat, jak nejvíce to šlo. Vzdychala jsem a hladila místo, které bylo ještě vyhřáté od jeho těla. Bylo mi jasné, že už nikdy nebudu tak šťastná jako s ním. Už nikdy. Brečela jsem a brečela. Nešlo to zastavit, zkrátka nešlo. |
|
|
Na svahu
"Sýr v housce?" Milá servírka nám právě přinášel rychlé jídlo na zasycení. "To je pro mě," usmála jsem se na ni mile a vzala si od ní jídlo. "Takže, u čeho jsme to skončili?" Obrátila jsem se kvapně na Davida. "Davide," pohladila jsem ho po rameni, protože mě neposlouchal. "Hm?" Usmál se a otočil se ke mě. "Co jsi říkal?" Zasmála jsem se a zakousla se do housky. Seděl tu jen kvůli mě. Celá parta už jela na svah, ale protože mé jídlo se jaksi někde zapomnělo, počkal tu se mnou alespoň David. Otočila jsem naše mokré rukavice na topení a pokračovala v jídle. "Mluvili jsme o Sáře," připomněla jsem mu. "Promiň." Omlouval se mi za svůj stav duchem nepřítomen. "V pohodě." Usmála jsem se. "Sára. No." Zašklebil se. Bylo na něm vidět, že je strhaný. Zhzen láskou, řekla by má matka. "Nejsme na tom nejlépe. Dali jsme si pauzu, víš moc dobře, co to znamená." Pokrčil rameny. "Oddálení rozchodu na dobu neurčitou. Třeba to samo vyplyne. Oba si najdeme někoho jiného a nikdo už se o náš vztah zajímat nebude." S Davidem jsme kamarádi snad už od narození. Narodili jsme se v jeden den - jen s tím rozdílem, že zatímco já jsem se narodila ve Zlíně, on v Tokiu. Žil tam se svými českými rodiči deset let, než se přistěhovali zpět do Čech, ale přesto sem létal každé léto, abychom strávili prázdniny společně. Naše dvě rodiny. Bylo mi ho líto, takovou podpásovku si od Sáry nezasloužil. "Co si ta holka myslí?" Ulítlo mi. "Promiň." Špitla jsem vzápětí a radši se opět zakousla do své housky. Dojedla jsem poslední kousek. "Jdeme?" Optal se, a já s plnou pusou přikývla. S úšklebkemna tváři se zvedl, sundal rukavice z topení a podal mi mé.
Nasedli jsme na sedačkovou lanovku a nechali se vyvézt na vrchol jedné ze sjezdových tratí v rakouských Alpách. Byli jsme tu týden s partou spolužáků z Gymnázia. Celou cestu nahoru jsme mlčeli, a to lanovka jede dobrých deset minut. Ne-li více. "Eriko?" Promluvil najednou. Škubla jsem sebou, jak náhle prolomil hrobové ticho. "Co bys řekla na prázdniny v Tokiu? Psal mi táta, že pojede na služební cestu, jestli prý nechceš jet s námi." Zašklebil se. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem jen omámeně zírala. V Tokiu jsem nikdy nebyla, ačkoliv tam Davidova rodina bydlela tu slušnou řádku let. "Beru to jako souhlas." Zasmál se. "Mám našetřeno něco z brigády, ale..." "Nestarej se." Mrkl na mě a něco vyťukal do mobilu. Zbytek cesty telefonoval nějaké kamarádce, a tak jsem usoudila, že bude lepší neposlouchat a opět se věnovala lyžařům, kteří kličkovali mezi stromy v lesíku za sjezdovkou.
Naše parta už čekala v baru nad sjezdovkou. "Nemůžeš s ním jet do Tokia. To ti už šibe?!" Vyjela na mě Lea. Páni, tady se zprávy šíří rychle, pomyslela jsem si uštěpačně. "Cožpak už jsi dočista zapomněla, jak o něm celý život smýšlíš jako o partnerovi?" Bručela dál Lea. "Nech mě žít. Očividně nemám na vztahy štěstí a nepoznám toho pravého, ale tohle už dávno pominulo, Leo. Skončila jsem s těmahle představama už před slušnou řádkou měsíců." "Ehm." Ozvalo se za mnou odkašlání. David. Ne. Ne, ne, ne! To se prostě může stát jen mně. "Davide..." Zašeptala jsem. Lea se raději taktně vytratila. Zřejmě tušila, že by ji mohla postihnout náhlá smrt či přinejmenším přidušení. "Víš Er, vlastně jsem chtěl, abys se mnou jela... řekněme... kvůli nám. Proč jsi mi nikdy neřekla, co cítíš?" Nechápavě mi hleděl tak hluboko do očí, jako to nikdo neumí. Probodával mě pohledem tak silně, že jsem musela ucuknout. "Chtěl jsi to snad slyšet?" Sarkasticky jsem se ušklíbla. "Chtěl," zašeptal. "Ale po tom, co jsi řekla..." "Nemyslela jsem to tak." Omlouvala jsem se mu. Ani vlastně nevím, proč. "Já jen... Byl jsi se Sárou. Kdybyste neměli pauzu, bezpochyby by jsi jel do Tokia s ní." "Vlastně jsem tu pauzu začal já. Podváděl jsem ji s její kamarádkou, protože jsem byl takový srab, abych jí řekl, že se chci rozejít. Nahrál jsem jí, aby se se mnou rozešla, ale ona chtěla jen nějaký čas na přemýšlení. Nebylo to ode mě hezké, ale poté, co jsem zjistil, že můžu jet do Tokia s jednou osobou, chtěl jsem jet s tebou. Už dlouho jsem přemýšlel o nás, Eriko. Protože jsem chtěl, abychom byly my a ne jen já se Sárou a ty s nějakým náhodným klukem, kterého někde potkáš. Ubíjí mě to, jak si tě nikdo neváží, a..." "Mlč!" Zašeptala jsem naštvaně a utřela si slzy stékající z očí. "Jak si tohle mám vysvětlit? Ty tady jednou větou urážíš mě, sebe i Sáru. Náhodným klukem? Klobouk dolů, to se ti povedlo. A podvádět přítelkyni? Dík, nechci." Spustila jsem se ze svahu. Cítila jsem, jak jede za mnou. Proč! Proč jen to dělá. Takže on už to věděl dlouho, že pojede do Tokia se mnou? Bral to jako hotovou věc? Ohlídla jsem se. Byl mi v patách. Zpanikařila jsem. Přede mnou se otevírala cestička vedoucí do lesa. Vjela jsem tam. Nevím proč, nikdy lesem nejzdím. Obzvláště ne tolik naštvaná a v takovéhle rychlosti. Pod prknem jsem cítila kořeny stromů a popadané větvičky. Krucinál! Cítila jsem,jak padám k zemi. Zaklela jsem. To snad není možné. Slyšela jsem, jak mi praská helma a náhle mě ochromila ostrá bolest v pravé půlce těla. Zděšeně jsem sledovala bílý poprašek sněhu a cítila ledovou zem. A pak už si nic nepamatuji.
*
Slyšela jsem divné zvuky. Bylo to rychlé a silné rozrážení větru… Donutila jsem se pootevřít oči. Uviděla jsem nad sebou kroužit podivné věci. Než mi to došlo. Ucítila jsem palčivou bolest v pravé půlce těla a poté jsem spatřila dva muže v červených uniformách a vrtulník. Nade mnou kroužily vrtule helikoptéry. Nesli mě dovnitř. Ležela jsem na lůžku a připadala si jako omámená bolestí. Někdo musela zavolat horskou službu, napadlo mě, a očima jsem pomalu sklouzla k postavě na mé pravici. "To bude dobrý, Er," David mě utěšoval, ruce v kapsách, na tváři slzu. "Hlavně s námi zůstaň." To je to tak vážné? Napadlo mě. Náhle jsem ucítila, jak se mi zavírají víčka. "Eriko!" Zaskřehotal David. Donutila jsem se otevřít oči. Nastupoval s námi do helikoptéry. Když se zabouchly dveře a já si byla jistá, že je se mnou, zavřela jsem konečně oči únavou.
Au. Zamrkala jsem očima. Kde to jsem? Náhle mi vše prolétlo hlavou. Nemocnice. U svých nohou jsem spatřila hnědé vlasy a osobu zabalenou v modré dece s obrázky lyží. "Davide?" Zašeptala jsem sotva slyšitelně. Okamžitě sebou škubl, zvedl hlavu a poskočil ke mě. "Eriko!" Měl kruhy pod očima, očividně nespal. Ačkoliv byl celý polámaný, připadal mi hezčí než jindy. "Jak dlouho jsem spala?" Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly deset hodin. Za okny bylo světlo. "Asi čtyři dny." Tiskl mi ruku. "Nebolí tě to, když tě držím za ruku?" "Proč?" Zasmála jsem se, jak nejvíce to šlo, přestože to vůbec nemohlo být znatelné. "Tak dlouho? Jsme v Čechách?" "Ne, v Rakousku. Nechtěli jsme riskovat převoz. Tvoji rodiče jsou bohužel na Maledivách, a tak nepřijeli, ale jsem tu já." Usmíval se. "A pak taky tví bratři." Připustil. "A teta Anna." Sklopil pohled. Měla jsem chuť se zasmát. "Au." Sykla jsem a David okamžitě pustil mou ruku. "Ne, to ne ty." Bránila jsem se, a tak ji opět sevřel. "Co je mi?" "Zlomila sis čtyři žebra a klíční kost. Díkybohu máš plíce v pořádku a na vnitřní krvácení to nevypadá." Usmíval se. "Aspoň, že tak. Ale bolí to pěkně silně. A proč jsem spala tak dlouho?" "Prý nějaké komplikace lehké. A měla jsi otřes mozku. Já přesně nevím, německy neumím tak dobře jako Anna a nevyzvídal jsem od ní. Víš, jaký k sobě máme vztah." Ušklíbl se. "Vím," zašeptala jsem. "Co říkali rodiče?" "Tvá matka hodně vyšilovala, asi hodinu jsem ji uklidňoval." Věřila jsem tomu. Vždycky o mě měla strach a starala se, jak nejvíce to šlo. Do Rakouska mě pouštěla s těžkým srdcem, jako by snad věděla, že se něco stane. Maledivy byly vždy jejím snem. A když se ho konečně dočkala, nechtěla bych, aby odjížděla. Musí tam zůstat. "Do Tokia nepojedu." Zamumlala jsem zničehonic do naprostého ticha, které doposud prolamovalo pouze pípání přístrojů. "Co tím myslíš?" Stiskl mi ruku pevněji. "Nemůžu. Po tom co se stalo tady. Rodiče mě nepustí." "V Tokiu nebudeš jezdit skrz les a navíc budeme pod dozorem mého otce." Usmál se a mrkl na mě. "Neřeš to, nezabývej se tím. Ne teď a ne tady. Prober to s rodiči doma. Jestli nepojedeš, odjedu sám. Jen na kratší chvíli - podívat se na svůj rodný kraj." Zasmál se. "Kvůli mně nemusíš-" Začala jsem protestovat, ale přiložil mi prst na rty. "Tiše." Zasmál se. "Myslel jsi to vážně? To, co jsi říkal na sjezdovce? Myslím… předtím, než jsem se rozmlátila?" Začala jsem a sledovala tečku na stropě. "Nevěřila jsi mi snad?" Poposunul se ke mně blíž. Stočila jsem k němu pohled. Chvíli jsme na sebe hleděli, než mi zastrčil neposedný pramínek vlasů za ucho. Hleděla jsem do jeho bezedných modrých studánkových očí. Proč je tak nádherný? A poté mi došlo, že musím vypadat jako strašidlo. Jak dlouho tu ležím - bez make-upu, masky, umytých vlasů. Začala jsem panikařit. Takhle mě vidět nemůže. Odvrátila jsem pohled a zaměřila se na tečku na stropě. David se ale nade mě naklonil a vzal můj obličej do obou dlaní. "Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Už se kvůli mně nenič, prosím tě." Zasmál se a poté přitiskl své rty na mé. Nechtěla jsem, aby přestal. Byl to tak nádherný pocit. Proč jsem tohle nikdy necítila? Mravenčení v břiše, husí kůže na rukou. "Eriko!" Vtrhla do pokoje teta Anna s mými bratry. "Pardon," začala se omlouvat, ale to už David popadl své sako a taktně se z pokoje vytratil. "Co to vyvádíš, dítě zlaté? Takhle se nám ničit." Zavrtěla hlavou a začala na noční stolek skládat mandarinky. Ačkoliv mi ti tři vyprávěli vše možné i nemožné, já jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na to, co se před chvílí událo. Pomáhalo mi to nevnímat bolest.
*
"Dělej!" Popoháněl mě David. "Dělej, dělej!" "Tak mi to zapni, ty chytráku!" Mručela jsem, ruce stočené na záda. Snažila jsem se zapnout neposedný zip své večerní róby. Přiskočil ke mně a po krátkém zápasu se zapínáním se mu podařilo dopnout jej. "Radši bych ti ty šaty svlékl." Zahuhlal mi do vlasů a nasál vůni kokosového šamponu. "Proč nezůstaneme tady?" Odhrnul mi vlasy na stranu a začal mě líbat na krk. Bylo to tak vzrušující. "Ta postel přímo láká…" Šeptal mi do ucha. Nechala jsem se sice unést, ale musela jsem si obout ty jedenácticentimetrové lodičky, a tak jsem se mu vyškubla. Urovnala jsem si vyžehlené vlasy a vklouzla do bot. "Protože tvůj otec nás potřebuje na své gala akci." Ušklíbla jsem se. Do Tokia jsem se zamilovala. Bylo tu krásně. "Nechce se mi zítra domů." Šeptala jsem, když mi přejížděl hřbetem ruky po paži. "Proč nezůstaneme tady?" Začal mě znovu líbat. "Nemyslím jen dnes. Myslím nastálo. Najdeme si byt a práci. Doděláme si školu dálkově, nebo si najdeme jinou tady." "Neumím jazyk." Začala jsem argumentovat. "Tak dokončíme školu u nás a pak se přesuneme sem. Mezitím budeš chodit soukromě na japonštinu a já se s ní pokusím stoupnout na nějakou profesionální úroveň. Pak už to půjde samo." "Nemám na soukromé hodiny." "To ještě nevíš, že můj otec je milionář?" "Nemůžu to po něm chtít." "A co když to chci já? Víš, jak tě má rád." Mrkl na mě. "Pojď, nebo tam ani nedorazíme!" Zavelela jsem, ale přitáhl si mě zpět k sobě. "Platí?" Zeptal se s očekáváním a propaloval se mi hluboko do očí. Čekal odpověď. Tady a teď. "Platí." Vzdychla jsem a skočila mu do náruče. "Budeme spolu bydlet v Tokiu. Už za necelý rok." Jásala jsem. Nic nebude tak lehké, jak se zdá, přemýšlela jsem cestou na galavečer. Ale my to zvládneme. Proto jeden druhého máme. Po maturitě si dodělám dálkově vysokou školu v Čechách, nebo nastoupím v Tokiu. Nějak se to zvládne. Když tak začnu pracovat v kanceláři jako asistentka nebo tak něco. Musí to klapnout! A já už se na to nemůžu dočkat! |
Předčasná proměna: Edward & Bella
„Bello.“ Usmál se na mě Edward. V jeho očích poletovaly jiskřičky. Jak by taky ne, když jsem na sobě měla noční krajkovanou košilku, kterou mi vybírala Alice pro náš výlet do Stockholmu. „Máš přání?“ Ušklíbla jsem se. Zajel mi rukou pod noční košilku a převalil mě na posteli pod sebe. Odhodil knížku na druhou stranu pokoje a lačně se přisál k mým rtům. Ušklíbla jsem se na něj. Slyšela jsem, jak Renesmé ve vedlejším pokoji spokojeně oddychuje. Opět mě políbil a posouval se níž a níž. Vzpomněla jsem si na naše seznámení a všechny okamžiky, které nás posunuly tam, kde jsme teď. Udělaly z nás to, čím opravdu jsme. Vzpomínkami jsem se zastavila u jednoho určitého okamžiku a má mysl začala pracovat na plné obrátky. Co by se stalo, kdyby mě tenkrát v altánku Edward opravdu přeměnil v upírku, jak jsem ho neustále úpěnlivě prosila? Sotva jsme se znali.
„Přeměň mě.“ Prosila jsem ho div ne na kolenou. „Prosím, chci být s tebou navěky. Umírám touhou zůstat mladá po tvém boku. Cítím se každou vteřinou starší nežli ty.“ „To já chodím po světě skoro dvě století.“ Zašklebil se a políbil mě na krk. Líbal mě stále, jako by se jeho rty od mého křehkého těla nikdy nechtěly odtrhnout. „Můžu být nemocná nebo mě něco může každou chvílí zabít.“ Protestovala jsem. Zkoušela jsem hrát na jeho city. „Bello, ty jsi neodbytná.“ Zasténal a otočil mě o sto osmdesát stupňů v rytmu hudby. Jemně mě chytl za boky a přitiskl se k mému tělu. Hladil mě po bříšku a pohrával si s knoflíky svetříku. „Myslím to vážně.“ Slastí jsem přivřela oči. Vnímala jsem každý jeho dotyk. Jeho studené tělo na tom svém. „Opravdu to chceš?“ Neustále se ujišťoval. „Opravdu chceš být zrůda jako já?“ „Chci být jako ty. Nejsi zrůda.“ Políbila jsem ho na hřbet ruky. Cítila jsem, že mu má přítomnost nedělá dobře. Jeho oči zrudly a začal se ode mě odvracet. Opět cítil mou krev. Jasně a pronikavě. „Edwarde, ššt.“ Přitáhla jsem se k němu. Kupodivu mě nechal. Otočila jsem jeho obličej k sobě. Nechal mě zajít příliš daleko. „Miluji tě.“ Usmála jsem se a políbila ho na rty. „Přeměň mě.“ Naléhala jsem na něj. Jeho neoblomnost povolila vlivem mé krve. „Proměň mě.“ Šeptala jsem mu do ucha. „Teď a tady.“ Náhle jsem cítila, jak si mě hodil na záda a pak už jen vítr, který šlehal do mých tváří. Za pár sekund jsme se objevili na naší louce. Už jsme nebyli v altánku na plesové akci. Teď jsme byli sami. Jeho oči nabíraly stále karmínovější odstín. Byl rozzuřený. „Tohle už nikdy nedělej! Rozumíš?“ Jeho hlas byl silnější než kdy jindy. Naháněl mi strach. Přála jsem si slyšet tu uklidňující hudbu na plese. „Přeměň mě.“ Říkala jsem to s klidem, ale cítila jsem, že bych se měla spíš bát. „Bello!“ Zakřičel, ale já mu nedovolila utéct. Ne, že by nemohl, ale stále se vpíjel do mých očí. „Ne. Bello. NE!“ Přitáhla jsem ho k sobě. Políbila jsem ho na tvář. A náhle jsem ucítila lehké kousnutí. Na krku, nic to nebylo. Cítila jsem jeho tesáky projet mou kůží. Vše bylo v pořádku. Dosáhla jsem přeci toho, co jsem chtěla, ne? Po pár minutách však nastalo opravdové peklo. Cítila jsem v sobě jed. Cítila jsem, jak umírám. A po dlouhé době jsem cítila velký žár ve svém těle. Začaly se mi vracet vzpomínky na lidský život, cítila jsem, jak ve mně vše zemřelo. Cítila jsem bolest. Takovou bolest, kterou jsem v životě necítila. Uvnitř mě se sehrálo peklo.
„Bello!“ Edward se mnou třásl. „Bello, jsi v pohodě?“ Sledoval mě vyděšeně. „Jo. Já jen…“ Kdybych byla člověk, teď by byla ta chvíle, kdy přidušeně lapáte po dechu a snažíte se vstřebat, že to nebyla realita, ale jen halucinace. „Neměla bych Renesmé.“ Kdybych mohla plakat, tekly by mi z očí proudy slz. „O čem to mluvíš, lásko?“ Vpíjel se do mých očí tak hluboce, jako by chtěl přesně vědět, o co šlo. Pochopila jsem, že se snažil dostat se do mé mysli. Neúspěšně. Neměla jsem sílu pracovat se svým štítem. Musí to počkat na jindy. „Kdybys mě tehdy v altánu přeměnil v upírku.“ Zašeptala jsem.
|
|
