Coco

Dívka v růžovém oblaku 

Kapitoly:

1. NEMOCNÁ

2. NÁVRAT DOMŮ 

3. LEA HALDEROVÁ

I. Nemocná

Svit zapadajícího slunce nad zátokou v Shadow Bay si pohrával s mořskými vlnami, které jej odrážely a v jemném svitu dopadaly až k mým očím. Vůně větru protkaná růžemi na záhonku před vyhlídkou a zpěv ptáků na mě působili jako ukolébavka. Přivřela jsem oči a představovala si, jak si vítr pohrává s mými načechranými zrzavými vlasy. Chvíli jsem si připadala jako ve snu, dokud ale mou atmosféru neprolomil hlas ošetřovatelky Bakerové.

„Laurel?“ Její ruka mi něžně přejížděla po rameni a shrnovala tak můj oblíbený svetřík. Všechno hezké náhle zmizelo a já byla zpět v realitě. Západ slunce se zdál být jako každý jiný, vůni růží vítr odvál na druhou stranu a ptáci pokračovali dál ve svém letu. Mé rezavé vlasy zmizely. Dotkla jsem se holé kůže na své lebce a po tváři mi stekla slza. „Děje se něco, Laurel?“ Samantha Bakerová uměla být pěkně vlezlá, ale byla mou nejoblíbenější ošetřovatelkou.

Jestli se něco děje? Jasně, že se něco děje! Chtěla jsem křičet do světa, ale nahlas jsem pouze zašeptala: „Ne.“ Vymanila jsem se z jejího objetí, přitáhla si k sobě huňatý svetr a vydala se zpět do auta za ostatními – Monica i Brad už seděli v audince a něco si vesele vykládali. Přestože byli vážně nemocní, dokázali v sobě najít semínko humoru, zasadit ho a nechat vyrůst v krásný vysoký strom. Možná třešeň – takovou tu jarní, rozkvetlou a voňavou. Tu, pod kterou se líbají mladé páry.

„Je ti něco, drahoušku?“ Monica si všimla mé vlhké tváře, a když jsem nasedala do auta, objala mě a přitáhla se ke mně. Vlepila mi na krk polibek. „Bude to dobré,“ zašeptala, ačkoli sama dobře věděla, že nebude.

„A jedeme.“ Zavelela Samantha Bakerová, zatáhla okénka a uháněla zpět do nemocnice. Dnes nám udělala laskavost a svezla nás na vyhlídku, protože bylo nádherné počasí, a zapadající slunce nezlákalo jen nás, ale i ji. Ačkoli se dennodenně potýkala s hroznou nemocí, žila normální život. Ona nebyla nemocná, byla ošetřující. Samozřejmě, že ji zasáhla úmrtí, se kterými se ve svém životě setkala, ale přesto to byla její práce. Ona neumírala na rakovinu jako my všichni ostatní. Ona žila. Na ruce se jí leskl zásnubní prstýnek – nejspíš pravý diamant, proletělo mi uštěpačně hlavou.

Také jsem měla svůj život. Také jsem žila. Teď ale už jen přežívám a doufám, že to bude trvat co nejdéle. V záchvěvu paniky jsem přitiskla hlavu na okno a nevnímala stud okénka. Sledovala jsem uhánějící krajinu a přála jsem si vrátit se zpět na vyhlídku. Tam nahoru, kde by mi bylo dobře. Tam, kde bych žila. Tam, kde bych měla zpět své dlouhé kudrnaté rezavé vlasy, které mi každý záviděl. Tam, kde by mé pronikavě modré oči zářily.

Jenže já se tam vrátit nemohla. Nešlo to. Čekala mě další léčba. Čekal mě další týden nevolností. Čekaly mě noční bolesti a také křeče v celém těle.

Chtěla jsem zpět svůj fantastický život nadějné klavíristky. Chtěla jsem se vrátit k životu špičkové studentky. A v neposlední řadě jsem chtěla zpět svého přítele. Ačkoli jsme se oficiálně nerozešli, cítila jsem, že ho mé fyzické změny odrazují. Každým dnem víc a víc. Láska je občas slepá.

Nic z toho jsem nemohla mít.

Po těch měsících, co jsem se změnila, za mnou lidé chodí do nemocnice méně a méně. Jen ti opravdoví přátelé zůstávají. A takhle poznáte dobrého přítele.

„Zlatíčko, vstávej.“ Úsměv doktorky Bakerové mě probudil. Usnula jsem na okýnku ujíždějícího auta. „Pojď, musíš mít hlad.“ Zasmála se a pomohla mi na nohy. A tak jsem šla. Zpět do svého nového domova – nemocničního pokoje.

II. Návrat domů

Milý deníčku, dnes jsem se vrátila domů. Je to nehorázně nepříjemný pocit, chodit všude s rouškou přes pusu a všemu se vyhýbat. Ačkoli jsem ráda doma – ani si nedovedeš představit jak – je to zvláštní pocit. Jen tak sedět ve svém normálním pokoji, poslouchat hudbu stejnou jako vždycky a sedět na té stejné posteli, na které jsem usínala celý svůj život, a při tom vědět, že je vlastně všechno jinak. Tak nějak si to nedokážu užít, musím neustále přemýšlet nad tím, co se za poslední dobu událo a také nad tím, jak blízko stojím smrti. Ano, doposud jsem se o tom bála mluvit, trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem si to přiznala. Svým způsobem se mi ulevilo, ale…

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem blok zaklapla a schovala ho pod polštář. „Broučku,“ objevila se ve dveřích mamka, v rukou našeho jorkšíra. Ten se ke mně hned rozeběhl a skočil na mou postel. „Angie se sem dobývá celý den.“ Zašklebila se, věděla, že jsem chtěla být sama, ale zároveň nedokázala nepřijít sem každých deset minut. Našla si spoustu záminek: viděla jsem tu pavučinu, nesu ti vyžehlené prádlo a nemáš náhodou hlad?

Přitulila jsem se k rozkošnému stvoření v mé náruči. Konečně jsem si připadala aspoň trochu normálně. Angie mi olizovala prsty a vrtěla při tom ocáskem.

„Několik dní nejedla, když jsi odjela.“ Konstatovala mamka a já odtušila, že má na krajíčku.

Zbytek dne jsem strávila s celou rodinou – přijeli prarodiče, sestřenice, bratranci a další příbuzenstvo. Vše konáno pod záminkou mých osmnáctých narozenin, ale nikdy se na mou oslavu nesjelo tolik příbuzenstva najednou. Jednou měl Paul zápas, podruhé Rebecca odcestovala na Bali, poté zase teta Margaret pracovala výjimečně i v sobotu. Dnes tu ale byli všichni a pro mě to moc znamenalo.

Zpočátku jsme se tématu vyhýbali, ale nakonec mě přeci jen vyzpovídali z mých pocitů. Ačkoli jsem o tom nechtěla mluvit, nakonec se mi ulevilo, že všichni vědí, jak se cítím.

„A co další léčba?“ Paul mi přejížděl prsty po dlani.

„Teď jsem na tom lépe, čekáme, jak dopadnou výsledky transplantace kostní dřeně, a jak se můj stav bude vyvíjet dál. Pak když tak přijde další várka chemoterapií a tak podobně.“ Usmála jsem se na něj. Byl značně nervózní, s takovou situací si nevěděl rady. Nevím, zda on uklidňoval mě, nebo já jeho.

A tak už se to táhlo celý večer, do druhého dne odpoledne se naše rodinné shromáždění rozprchlo zpět domů. Přebírala jsem své dárky, dostala jsem tři šátky a klobouky. Potěšilo mě to, protože jsem předtím nic takového neměla, a tak bych si asi na hlavu musela narazit toaletní papír. Ty, které jsem dostala, byly nádherné, vzorované, batikované, v mých oblíbených barvách. Omotala jsem si kolem hlavy jeden mentolový. Musela jsem uznat, že v něm vypadám skvěle. Nanesla jsem si na tvář pudr a na rty lesk. Zvýraznila jsem si oči a obočí. Navlíkla jsem se do nových vzorovaných legín a bílého tílka a svetru. Musela jsem uznat, že mi to sluší. Už dlouho jsem se necítila lépe, než jako živoucí mrtvola, dnes tomu ale bylo jinak.

Navečír se pro mě zastavila Jenny, má nejlepší kamarádka. Čekala na večer, abych nemusela chodit na slunci. Vzala mě s sebou do naší oblíbené kavárny, která patřila jejímu strýcovi. Na mamčin rozkaz se mnou jel můj bratr. Seděly jsme tam téměř samy, ačkoli venku bylo horko, mně byla zima.

„Vypadáš jinak.“ Konstatovala s úsměvem na rtech. „V nemocnici jsi splývala se stěnou, sluší ti to.“ Usmívala se jako pominutá. Možná to nebylo kvůli mně, ale kvůli jejím sympatiím k mému bratrovi. Nevadilo jí, že je Chris o pět let starší, než ona. A od té doby, co se přehoupla přes svou teenagerskou vizáž, si jí také začínal všímat.

Z přemýšlení mě vyrušily hlasy u vchodu do kavárny. Dovnitř si to nakráčela banda studentů z naší školy. Mezi nimi byl také můj přítel-nepřítel Tom Windish. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou, ostříhal své delší vlasy na ježka a jeho ramena se značně zvětšila. Svaly na rukou měl teď vypracované. Kolem něj se kroutila blondýnka – podle dětské tváře nejspíš prvačka. Měla blond vlasy dlouhé do pasu a postavu jako modelka.

„Laurel?“ Jeden z Tomových kamarádů – Jack – mě zaregistroval, když se od party odtrhl. „Laurel, jsi to vážně ty?“ Přiskočil ke mně, aby mě objal. Nevadilo mu, že mám roušku kolem úst. „Jak se daří?“ Objímal mě, jako bych byla ze skla. Jako bych se mohla rozbít.

„Ehm,“ nebyla jsem schopna slova. Sledovala jsem Toma a dívku, která ho právě políbila na rty.

III. Lea Halderová

"Celkem dobře," usmála jsem se konečně na Toma a vyprávěla mu zlomek svého příběhu, přičemž jsem očima těkala na Toma a jeho přítelkyni.

"Tak to rád slyším, snad to pomůže." Pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepodařilo. "To je Lea. Lea Halderová, letos přestoupila k nám do třeťáku.

"Ona není prvačka?" Vyděšeně jsem ho sledovala.

"Vypadá tak, že?" Ušklíbl se.

"Jo." Posmutněla jsem.

"Co se děje?" Pohladil mě po kousku odhalené tváře.

"Nic," zalítla jsem očima k Jenny, která mě ostražitě sledovala. Dokonce si nevšímala ani Chrise, který jí právě vyprávěl nějakou ze svých historek.

"Ten hajzl se s tebou ani nerozešel?" Vyletěl najednou Jack, jako by mu vše došlo. Několik lidí ze skupinky se po něm otočilo. Byla mezi nimi i Lea. "Jak to, pro Krista pána, někdo může udělat? Takže tě technicky vzato podvádí?"

"Ne, nemůžu mu to zazlívat," pokusila jsem se ho přerušit, ale on pokračoval ve svém nadávání. Nadále jsem ho nepřerušovala. Skupinka se k nám začala přibližovat.

"Co tu ječíš jako malá holka?" Brad s úsměvem přiběhl k Jackovi, který mě začal ochranitelsky zakrývat svým tělem. Moc dobře věděl, že jsme si s Bradem nikdy nesedli. Byl tak namyšlený, až se mi z toho obracel žaludek. Dnes mi to ale bylo jedno. "Koho to tam máš?" Zašklebil se na Jacka, ale ten ho pár slovy odpálkoval.

"Sorry, kámo, ale dneska mi lezeš na nervy," zašveholil Brad a odkráčel zpět ke skupince.

"Zaplatíme," mávl Chris na číšníka.

"Padáme odsud," Jenny popadla naše věci a táhla mě z restaurace pryč. Teď jsem byla vděčná, že mi obličej zakrývá rouška.

"Mileráda," zašveholila jsem a následovala svou nejlepší přítelkyni, zatímco Chris platil naši útratu. "Měj se krásně, Jacku," rozloučila jsem se ještě a poté pokračovala za Jenny.

"Uzdrav se," houkl za mnou Jack.

Když jsem procházela kolem Ley, měla jsem chuť jí něco udělat. Ale možná za to ta chudinka nemůže. Třeba ji do všeho natáhl Tom?

Na něj bych měla být naštvaná, nikoli na Leu.

"Ále, kohopak nám to čerti nesou?" Naneštěstí si mě všiml další z Tomových kamarádů, jehož jméno jsem si nevybavila. Upoutal pozornost celé skupiny, která na mě pohlédla. Tom mi věnoval pohled jako poslední. Když si mě ale všiml, ztuhl.

Otočila jsem se k východu a pádila za Jenny, jak nejrychleji to šlo.

"Laurel!" Uslyšela jsem za sebou, načež jsem však zabouchla dveře auta. To se rozjelo a Tom zůstal stát na chodníku sám. Zahlédla jsem, jak za ním ťapká Lea a jeho kamarádi.

"Má smůlu," vítězně zapískala Jenny.

"Jo, má smůlu." Zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy.

Ať už jsem doma. 

 Svět vzhůru nohama (Savannah Brigham)

Kapitoly:

1. SPRINGS

2. KONCERT

3. SEZNÁMENÍ

4. SÁZKA

5. RANDE

6. TAKOVÝ MENŠÍ VÝLET

7. PAŘÍŽ

8. LOUČENÍ

9. NOVÉ A NEPOZNANÉ

10. TĚŽKÁ DŘINA

11. ZMATEČNÉ UDÁLOSTI ONOHO DNE

11. ZMATEČNÉ UDÁLOSTI ONOHO DNE 

12. RVAČKA 

13. NOC V HOTELU 

14. PROZRAZENÍ 

15. VÁNOCE V SHADOW BAY 

16. SILVESTR 

17. ZNOVU SHLEDÁNÍ 

18. SEN KAŽDÉ DÍVKY

Další kapitola již brzy :) 

 Oficiální trailer

1. Springs

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se mi bude dít právě tohle a teď, asi bych se mu vysmála do obličeje. Bohužel je to pravda. Už odmalička bydlím ve Springs, nejhorší čtvrti v Shadow Bay. Téměř na každém rohu tu narazíte na podivnou bytost, a když budete mít ráno štěstí, vaše popelnice bude stát na místě. Občas si připadám, že jsem tu jediná normální osoba. Příšerně se bojím, že se stanu klasickým obyvatelem Springs. Už takhle si mě každý dobírá za to, odkud pocházím.

A aby toho nebylo málo, právě dnes se vrátil do našeho sousedství jeden velice nepříjemný kluk. Je mu sotva o rok víc a jeho trestní rejstřík je delší než byste si představovali. Právě se vrátil z pasťáku, ani nevím, co vlastně udělal, a nezajímá mě to, ale mám z něj neblahé tušení. Vždycky po mě tak nějak… jel.

„Nazdárek, Brighamová.“ Mrkl na mě tím svým pokřiveným úsměvem. Stočila jsem pohled stranou a ignorovala ho, on se ale zjevně nehodlal vzdát své šance a přiskočil k vrtkavému dřevěnému plotu.

„Ehm, ahoj, Malcolme.“ Vzdálila jsem se směrem k domu, abych si od něj držela jistý odstup. Díky bohu ho jeho matka volala do svého domku, aby jí pomohl s jeho věcmi. Páni, tuhle rodinu nikdy nepochopím. Zamával na pozdrav a já konečně v klidu dosedla na lehátko, abych si přečetla knihu od Aubrey, mé nejlepší kamarádky, která se narodila do lepších kruhů. Bohatý otec jí každý měsíc kupuje knihy v přesvědčení, že je opravdu čte. Jenže holka jako Aubrey nečte, když všechny románky a ztřeštěné příběhy zažívá na vlastní kůži. A tak mi pravidelně knížky nosí a já si je buď nechávám, nebo je prodám. Ale každou z nich jsem přečetla. Každičkou.

„Ahoj, ahoj.“ Zašveholila mamka a posadila se na lehátko vedle mě. Pohladila mě po noze a vysunula sluneční brýle. „Nemáš náhodou práci?“ Zeptala se vyzvídavě.

„Ehm, jo. Za chvilku půjdu.“

„Ve městě je zácpa, abys to stihla, měla bys vyrazit.“ Podala mi klíčky od auta a vydala se do domu se svou starou ošoupanou kabelkou.

„Jasně.“ Zamručela jsem a vydala se k našemu pravěkému autu. Nesnášela jsem, když na mě lidé při jízdě koukali. Každý si toho všiml.

„Dobrý večír, Savannah.“ Usmívala se na mě servírka v restauraci u silnice spojující naše město s Kalifornií. Nemusím říkat, že její úsměv nebyl ani maličko upřímný a také to, že tohle vlastně není restaurace, ale něco jako směsice hospody, baru a vykřičeného domu. Servírka měla na uších obrovské kruhové náušnice a na sobě riflové šaty, které sotva zakrývaly jisté partie. Časy si dnes vyčesala do vysokého drdolu a ofinku připla sponkou. Jak působivé.

„Jdu na to.“ Zahuhlala jsem a vydala se jako vždy do úklidové komory. Byla to jediná práce, kterou jsem sehnala. V létě jsem chodila do aquaparku prodávat zmrzlinu, rozhodně to byla lepší práce, to vám povím.

S výplatou v kapse jsem poklidně projížděla městem a v duchu si opakovala látku na zítřejší test. Zastavila jsem se u Aubrey, ale nebyla doma, a tak jsem zamířila rovnou domů. Byla jsem vyčerpaná. Objela jsem čtvrť, abych jela z druhé strany a nenarazila na Malcolma.

Povedlo se, a tak jsem s klidným srdcem mohla dojít domů.

„Dobrý večír.“ Na našem gauči seděla policistka v uniformě a popíjela kávu s mou matkou. „Jste Savannah Brighamová?“ Zeptala se bez výrazu na tváři.

„Ehm, ano.“ Zahuhlala jsem. Kdo mě do čeho namočil?

„Pojedete se mnou na stanici.“ Ušklíbla se a mě se v tu chvíli zastavilo srdce. „Jako svědek. Před měsícem byla na pláži přepadena jedna dívka a my jsme vás zahlédli na kamerovém systému. Bohužel jsme jej dostali až teď, po měsíci. Musíme zjistit, kdo to udělal.“

2. Koncert

Když jsem ze stanice odcházela, byla téměř půlnoc. Skvělé. Ano, tu noc jsem sice procházela kolem pláže, ale ani náhodou jsem nic neviděla ani neslyšela. Šla jsem jen do hospody uklidit a v uších jsem měla vražená sluchátka. Nic jsem nezjistila, ale trnula jsem hrůzou, že jsem to klidně mohla být já. Musím si dávat větší pozor a možná by neškodilo najít pepřák.

Nikdy mi Springs nenahánělo hrůzu jako dnes. Ale odvézt domů policejním autem jsem se přes to všechno nenechala. Netoužila jsem být podezřívána za cokoliv. Nesčetněkrát jsem viděla obyvatele Springs přijíždět domů policejním autem a netoužila jsem propadnout stereotypu. Zatímco já byla nevinná, například Malcolm na tom nebyl tak zářně.

„Co na stanici?“ Šklebila se na mě Aubrey, jakmile jsem vkročila do obchodu, který si před rokem založila se svým nejlepším homosexuálním přítelem Aaronem. Umlčela jsem ji pohledem. „No jo, nečuř se.“ Zašveholila a ukousla svou Snickers. „Hele táta má pro tebe takovou menší pracovní nabídečku.“ Hodila na pult svetry a sledovala můj postupně měnící se výraz ve tváři. Byla jsem nedočkavá. „Neboj, není to nic malýho.“ Zašklebila se. Aubreyin otec byl velké zvíře v showbusinessu a vlastnil koncertní arénu v sousedním velkém městě. Nedočkavostí jsem nedýchala. „Zítra tam vystupuje jedna známá kapela a ty budeš uklízet jejich šatnu a další věci spojené s tím. Uklízečka jim onemocněla“, dodala na vysvětlenou. Má radost potemněla. „Chtěla jsem tě vzít s sebou, ale nakonec se ukázalo, že musím vzít svou skvělou sestřenici Macy.“ Zavrčela. „Promiň,“ špitla.

Macy s Aubrey se doslova nesnášely.

„Nevadí,“ odehnat zklamání se mi moc nepovedlo.

„Na hodinu máš 15 babek.“ Mrkla na mě. Moc dobře věděla, že je to mnohem víc, než bych měla kde jinde, ale moc mě to nerozveselilo. „Táta tě nabere hned po obědě.“ Usmála se na mě provinile.

„Jasný.“ Zašeptala jsem a snažila se soustředit na hodinu.

Aréna byla obrovská. Nikdy předtím jsem tu nebyla, došlo mi. Rychle jsem se naučila a zorientovala v tom, co bylo třeba. Nejprve jsem uklidila celé působiště kapely a poté pomáhala i se zbytkem věcí, které byly třeba na práci. K mému překvapení jsem neměla žádnou trapnou uniformu ani jmenovku. Aubrey mi po otci poslala lososové šaty, které jsme spolu vybíraly před rokem při slevách. Nikdy je na sobě neměla, protože se cítila zahanbeně, že mi sednou lépe než jí. Nosila je pouze na dovolené, kde ji nikdo neznal. Jsou pro tebe, zlato. Na cedulku připsala srdíčko.

Navlékla jsem se do šatů. Teď, když měla obchod plný věcí, si nemusela dělat hlavu s jedněmi šaty.

„Savannah?“ Jack, Aubreyin otec, mě oslovil, když jsem se seznamovala s personálem a vzal si mě stranou. V šatně se kapela již připravovala a já tam neměla co pohledávat. Maximálně jsem jejich personálu donesla pár potřebných věcí a něco obstarala.

„Ano?“ Usmála jsem se na něj. „Moc za tohle všechno děkuju.“ Šklebila jsem se na něj.

„Tak za prvé, neděkuj. Vím, že jsi měla být v sále místo Macy a cítím se za to provinile,“ usmál se vstřícně. „A za druhé, moc ti to sluší.“

„Děkuju.“ Usmívala jsem se. Jack pro mě vždy byl otcem, kterého jsem nikdy neměla.

„A ještě něco.“ Podrbal se na bradě. Dělal to vždy, když nevěděl, jak nejlépe formulovat větu. Při jednání s klienty po telefonu jsme ho jako malé s Aubrey napodobovaly. „Tady máš lístek. Jeden klient nepůjde, takže máš místo ve VIP zóně. Neděkuj mi a teď už zmiz, než se tam nahrnou lidi.“

Oněměla jsem nadšením a skočila Jackovi kolem krku. „Čím jsem si tohle všechno zasloužila? Probuďte mě někdo,“ vypískla jsem a vydala se do sálu. V půli cesty jsem se otočila. „Jacku?“ Když vzhlédl, usmála jsem se. „Děkuju.“ Zmizela jsem v sále.

Připadala jsem si stará. Pode mnou se sál hemžil sedmnáctiletými slečnami. Uklidňoval mě jen ten fakt, že Aubrey i Macy jsou starší než já. Obě loni odpromovaly. Zato já mám před sebou poslední rok vysoké školy. Samozřejmě, že chodím jen do Sofie, města, které je od toho našeho vzdáleno sotva pár mil. Ale můj obor mi vyhovuje. Zuby nehty se držím stipendia. Jako malá jsem začala chodit na balet, který pořádala slečna Petersonová pro chudé děti. Vždy obdivovala můj talent a nakonec to byla ona, kdo mě donutil jít na tu školu.

Okolo mého VIP sedadla bylo zatím prázdno, jen přes tři sedačky dál seděla postarší paní. Dobře, nejsem o tolik starší než ty ječící holky. No ne?

Mimoděk jsem zabloudila očima do výstřihu. Madam se na mě s úšklebkem otočila a pak se nadále věnovala svému iPhonu. Zrudla jsem v obličeji a sledovala scénu, na které se to začalo hemžit lidmi. Klučičí kapela – její členové mohli být stejně staří jako já – nastoupila na podium. Fanynky nekřičely, tohle byli teprve předskokané. Ozvalo se chabé zapištění a potlesk.

A koncert začal.

Když na podium nastoupila všemi – dokonce i mnou, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat – očekávaná kapela, sál se doslova rozburácel. VIP místa kolem mě se zaplnila a já spolu s lidmi v košilích a společenských kalhotách sledovala na scénu přicházet velmi sympatické muže ve věku okolo sedmadvaceti let. Ten nejmladší, bubeník, mohl být sotva dospělý, ale ostatní působili možná až moc seriózně a formálně. O tom ale nesvědčila jejich hudba. Když zazněly první tóny, naskočila mi husí kůže a já s očekáváním vyčkávala, až velice sympatický frontman začne zpívat.

3.       Seznámení

Když jsem si vybavila své baletní neúspěchy, chtělo se mi brečet. Ten koncert byl tak povedený, že každý musel klukům ten úspěch závidět. Přistihla jsem se, jak žárlím a rychle jsem myšlenku zahnala, abych se věnovala další písničce. Na podiu stála fanynka a pokoušela se zpívat do mikrofonu. Moc dobře jí to ale nešlo, protože se samou radostí zajíkala.

Uvědomila jsem si, že se usmívám, a muž sedící po mém boku se po mě otočil a svůdně se usmál. Kdyby mu nebylo okolo čtyřiceti let, šla bych do něj, to vám povídám!

„Jsou skvělí, že?“ Zahulákal mi do ucha.

„To teda!“ Vyjekla jsem, aby mě uslyšel.

„Děkujeme vám, jste nejlepší!“ Zpěvák kapely hlásal do mikrofonu a všichni křičeli a chtěli přídavek. A stále dokola.

Mohlo být před půlnocí, když jsem se konečně dostala do prázdné šatny. Všude po zemi se válely plastové kelímky a v rozích gauče se leskly bílé zmuchlané kapesníky. Zhnuseně jsem se ušklíbla a postavila se před velké zrcadlo na plovoucí podlahu. Ty šaty jsou perfektní, jásala jsem v mysli a sledovala své tělo. Udělala jsem pár póz a poté se s úsměvem pustila do úklidu. Broukala jsem si melodie, které jsem slyšela na podiu a při tom poskakovala po místnosti s vysavačem v rukou.

Když vysavač začal hučet a mně bylo jasné, že mě nikdo neslyší, dovolila jsem si zpívat nahlas.

„Vidím, že máte dobrou náladu.“ Ve futrech stál muž, ruce složené na prsou, ve tváři pobavený úsměv. „Jsem rád, že se vám naše písničky tak líbí.“ Stále se usmíval. Poznala jsem v něm frontmana kapely. Měl nakrátko střižené hnědé vlasy perfektně upravené gelem a na čele se mu čišil pot. Nedokázala jsem říct, jak dlouho v těch dveřích stál.

„Ehm, ano.“ Zablekotala jsem. „Jsou perfektní.“ Konečně jsem mu úsměv oplatila. Spokojeně přikyvoval. „Co tu děláte?“ Nechápavě jsem vypla vysavač a odložila dlouhou hadici přes pohovku.

„No,“ konečně se vyhrabal ze své pozice a ležérně se podrbal ve vlasech. Na sobě už teď měl čistu bílou košili a černé kalhoty. „Někde jsem tady nechal vestu a vzhledem k tomu, že je moje oblíbená, jsem ji tu nechtěl nechat.“ Zamumlal a začal se rozhlížet po pokoji. Se zájmem jsem si ho prohlížela, páni, musel denně trčet v posilovně. „Eh,“ nejspíš můj pohled cítil a otočil se. Zamrkala jsem a pohlédla mu do rozesmátých očí, kolem kterých mu od smíchu naskočily vějířky vrásek. Nebyly nijak zvlášť patrné, ale byly tam. „Mohla byste mi pomoci? Prosím?“ Štěněčí oči mu šly dobře.

„Jen pod jednou podmínkou.“ Založila jsem si ruce na prsou.

Ano?“ Bez pochyby jsem ho zaujala.

„Jak se jmenujete?“ Měřila jsem si ho pohledem. Tak atraktivního muže plného sexappealu jsem snad nikdy neviděl.

„Promiňte, jsem to ale nezdvořák!“ Klepl se pěstí do čela. „Naprosto jsem ve vaší společnosti zapomněl na dobré vychování.“ Zašklebil se a já lehce zrudla. Sklopila jsem oči na podlahu. Napřáhl ke mně pravici. „Jordan.“ Probodl mi pohled svýma průsvitně modrýma očima.

„Savannah.“ Usmála jsem se a snažila se vzdorovat tomu pohlcujícímu pohledu. Tiskl mi ruku déle, než bylo třeba a já ucítila zvláštní chvění v konečcích prstů. Svůdně jsem na něj mrkla a on si s odkašláním uvědomil, co dělá.

„Krásné jméno.“ Dodal po několika tichých minutách. Aubrey mi neuvěří.

„Díky. Vaše taky není k zahození.“ Mrkla jsem na něj. „Tak najděme tu vestu.“ Rozhodila jsem ruce a došla k druhé pohovce. Odhazovala jsem polštáře a cítila jeho pohled na svých zádech. „Tady není,“ zamumlala jsem. Když jsem se otáčela, prudce se sklonil k polštářům u jeho nohou a začal je nadzvedávat. Ušklíbla jsem se.

„Tady taky ne.“ Zamumlal až příliš zabraný do hledání. Rozhlédl se po pokoji plném nepořádku. „Naděláme ale bordelu, co?“ Zasmál se. Jemně jsem přikývla. „Teď ji asi nenajdeme. Co kdybych vám dal číslo a vy mi zavolala, až ji najdete?“ Měřil si mě pohledem. Vážně mu na ní tolik záleželo? „Dostal jsem ji od otce v den jeho smrti,“ dodal na vysvětlenou a mě poskočilo srdce v hrudi. Zalil mě pocit viny.

„To je mi líto.“ Úsměv mi povadl. „Ale na to číslo vám jistě volají fanynky a vy jste vytížený.“ Zasmála jsem se. „Abyste mi to netípl hned, jak to zazvoní.

„Nemějte starosti. Tohle je osobní mobil, nikdo na něj číslo nikdy nedostane, pokud mu ho nedám. Pár fanynek na něj už volalo, ale vždycky se představuju jako Jake Black. To jen abyste se nelekla.“ Zasmál se.

„Dobrá.“ Z kapsy vytáhl propisku a natáhl se po mé ruce. „Nemám papír,“ pokrčil rameny a čitelně napsal číslice telefonu na předloktí mé levé ruky.

„Děkuju.“

„Já děkuju!“ Pohlédl mi do očí a já s ním naposledy zaflirtovala. „Už musím jít, abych vás nezdržoval od práce. Mějte se krásně, Savannah. Uslyšíme se, až najdete tu vestu.“ Lehce jsem mu zamávala 

„Zatím.“ Usmála jsem se, než zmizel ze dveří.

4. Sázka

„To je šílený!“ Vřískala Aubrey. Seděly jsme v kavárně kousek od jejího butiku, byl její nápad jít sem, mělo to být něco jako moje odškodné, nakonec ale usoudila, že by odškodné měla dostat ona. „Ne, ne, ne! Střílíš si ze mě, viď? Nezdálo se ti to jenom?“ Kulila oči a cpala se při tom borůvkovou zmrzlinou.

„Není.“ Zasmála jsem se a vytáhla z batohu vestu. Střežila jsem ji jako oko v hlavě od včerejší noci. Našla jsem ji chvilku po Jordanově odchodu, ale neodhodlala jsem se běžet za ním. Ne teď, když mám šanci se s ním sejít seriózně.

„A víš, co to znamená, že jo?"

„Ehm,…“ Zakašlala jsem.

„Ne?“ Povytáhla obočí. „Savannah! Jak dlouho toužíš po práci veleúspěšné baletky nebo alespoň tanečnice?“ Teď mě doslova citovala. „Jordan je z tebe očividně na větvi! Chop se šance! Až mu budeš volat, pozvi ho někam ven – samozřejmě za záminkou jeho vesty. A až ho budeš mít v hrsti,…“

„Dohodí mi práci. Jo, to by šlo!“ Usmívala jsem se, ale v tu chvíli mě zalil pocit viny.

„Jakýpak ale?“ Kysele se na mě ušklíbla, když viděla mou ostýchavost.

„Bude to moc okatý. Prokoukne mě. Nemůžu někoho využívat jen tak, protože se mi zachce.“ Huhlala jsem do hrnku kafe.

„Tak fajn. Uzavřeme sázku.“ Ušklíbla se na mě. „Já vsadím padesát babek na to, že si ničeho ani nevšimne.“

„A já že mi to neprojde.“

„Platí.“ Zazubila se, sázení ji bavilo. Samozřejmě ona na to měla, ale teď jsem si byla jistá. Musí mu to dojít hned! Přece za ním lezou samé fanynky. Odkopne mě hned, jakmile bude mít svou vestu.

„A teď mu zavolej.“ Naoko se netvářila vzrušeně, ale já věděla, že pod povrchem dočista bublá zvědavostí.

„Ne,“ chtěla jsem protestovat.

„Jo! Vesta je přece akutní záležitost! Nebo snad ne?“ Zasmála se.

„O co tu jde?“ Ke stolu se přidal Aaron, a když mu Aubrey dopodrobna vysvětlila plán, naočko se začuřil a pak radostí ukázal na můj telefon.

„Já držím s Aubrey. Dostaneš ho hnedka, kotě. Vypadáš jako bys vyskočila z Vogue.“ Jen homosexuál zná módní časopisy lépe než žena. Samozřejmě, že mi můj dnešní model sestavoval on.

Povzdychla jsem si a vyťukala číslo, které vybledlo, ačkoliv jsem se ho snažila nemýt, nesušit, ani se ho nedotýkat.

„Dobrý den, je to číslo Jakea Blacka?“ Slyšela jsem, jak Aaron s Aubrey vyprskli smíchy, ale snažila jsem se nevěnovat jim pozornost.

„Vy si vykáte?“ Zaartikulovala Aubrey a já ji jen odmávla rukou.

„Kdo volá?“ Rozespalý tón hlasu mě škádlil. Přesně věděl, kdo volá.

„Savannah.“ Zasmála jsem se a snažila se, aby to vyznělo ležérně a nenaléhavě. „Jen jsem si říkala, že byste chtěl zpět svou vestu.“ Aaron koženou vestu hladil a přejížděl si s ní po obličeji. Prudce jsem mu ji vytrhla a složila si ji do klína.

„Páni, takže jste ji našla?“ Jeho tón takhle rozespale zněl lépe. „Máte štěstí, Savannah, že jsem stále poblíž vašeho města.“ Usmíval se.

„Našla, zahrabanou pod hromadou plastu.“ Zašklebila jsem se při té vzpomínce.

„Tak to mě nenapadlo podívat se tam.“ Zasmál se uvolněně. „Hádám, že vám za tu obětavost měl nějak poděkovat.“

Aaron s Aubrey samozřejmě slyšeli celý rozhovor, ačkoliv jsem neměla zapnutý hlasitý odposlech, měli uši na špičkách. Souhlasně přikyvovali a smáli se jako andílci. Nevinné tvářičky, pomyslela jsem si jízlivě.

„Co takhle večeře?“ Srdce mi bušilo, jako by se bálo odmítnutí. Ale na druhou stranu jsem chtěla vyhrát svou sázku.

„Vyzvednu vás zítra v osm, Savannah.“ Po několika dlouhých chvílích mlčení konečně odpověděl. Srdce mi poskočilo, ale nemělo by. Kde vezmu padesát babek? Ale ještě nic není u konce, stále si něčeho může všimnout.

„Jak víte mou adresu?“ Zašklebila jsem se.

„Páni, na to bych dočista zapomněl. Pošlete mi ji do zprávy. Musím jít, na shledanou. Těším se na vás.“ Zavěsil, než jsem stihla zaprotestovat. Nemůže vidět Springs!

„Ne!“ Zavřískala jsem. „Ne, do Springs ne!“

„Tak ho nasměruj třeba sem ke kavárně nebo na náměstí.“ Aaron mi chvatně vnukával myšlenky. „Nebo ke mně domů.“ Zašklebil se svůdně. „Ta jeho prdelka.“ Teď jsme pro změnu vybuchly v smích já s Aubrey.

„Jo, náměstí by šlo.“ Dostala jsem ze sebe v záchvatu smíchu.

„Nevím, kde vezmeš padesát babek.“ Šklebila se Aubrey, když konečně utišila svůj smích.

„Nepředbíhej. Dej mi měsíc.“

„Platí.“ Zabořila lžičku do zmrzliny. 

5 .      Rande

Přijel přesně za minutu osm ve svém žlutém nablýskaném Porsche a čekal na mě, až vyjdu. Hrdlo se mi stahovalo úzkostí. S Aaronem a Aubrey jsme se zavřeli v jejich butiku, ze kterého byl výhled na malé náměstí s kašnou. Ti dva šmírovali za záclonou a čekali, až se objeví. Vylezl z auta a začal se rozhlížet, na tváři se mu mihl úšklebek, zřejmě je zvyklý na jiné prostředí.

Zatímco Aubrey mi dohladka vyžehlila vlasy, Aaron mi sestrojil model. „Musíme brát v úvahu, že půjde do restaurace překypujícími paničkami. Nemůže tam přijít jako buranka.“ Přehraboval se ve zboží určeném k prodeji. Nad mými argumenty, že mě třeba vezme do obyčejného McDonaldu, se vždy jen směšně zašklebil a mávl rukou.

Teď jsem si připadala až příliš vystrojená. „Je to perfektní,“ huhlal spokojeně Aaron a na poslední chvíli mi vyškubal obočí, aby nikde nebylo o chloupek navíc. Nemusím snad ani dodávat, že mi na údajný knírek pod nosem, který tam nikdy nebyl, nanesl zesvětlovač a zjemňovač. Konečně byl se svým výtvorem spokojený a dovolil mi postavit se. Umínila jsem si, že nechci Aubreyin parfém a vzala si svůj vlastní, levný, ale nádherný. S vůní třešní.

Z pohledu do zrcadla se mi div nezastavilo srdce. Aaron spokojeně pomlaskával a Aubrey si mě v rychlosti vyfotila. Nejspíš si to zarámuje nad postel. Krátké stříbrné volánkové koktejlky mi zvýrazňovaly to, co měly, a zakrývaly správné partie. Stuha pod prsy můj nedostatek zvětšila. Na tváři jsem měla decentní přirozený make up s broskvovou rtěnkou. „Páni,“ vydechla jsem a udělala pár kroků v černých nablýskaných lodičkách. Popadla jsem psaníčko a navlékla se do lehkého bolerka. „Děkuju vám.“ Usmála jsem se a objala je.

„Jsi vítána, ale to oblečení neznič.“ Zazubil se Aaron a vykopl mě ze dveří. „Mazej už, ať tam nezapustí kořeny.“ Broukal a já se vydala k autu.

„Páni.“ Vydechl Jordan. „Sluší ti to.“ Přidržel mi dveře, abych si nastoupila.

„Prosím, neříkej, že jedeme do nějakého KFC.“ Zasmála jsem se, když nastartoval.

„Ne, to by byla těch šatů škoda.“ Zašklebil se a nastartoval. Dlouho jsme mlčeli.

„Tady máš.“ Pronesla jsem konečně a položila malou igelitku s pečlivě složenou košilí na zadní sedadlo.

„Děkuju.“ Usmál se a po očku mě sledoval. „Takže se ti líbil koncert?“

Teď nesmíš být nervózní! Brblala jsem si pro sebe v duchu. „Moc,“ usmála jsem se, ale nepodívala se na něj. Dovolila jsem si to až po chvilce ticha. „Na to, že jsem vás v životě neslyšela.“

„Vážně?“ Zamrkal překvapeně. „Ty nejsi jedna z pištících fanynek?“ Pobaveně sledoval silnici před sebou. Stoprocentně jsme jeli aspoň o třicet kilometrů v hodině víc, než byl limit.

„Zklamu tě.“ Zasmála jsem se. „Nerada křičím.“

„Škoda.“ Vážně nezpomalí? Uháněl si to dopředu, bylo to pryč z Shadow Bay, ani směrem k včerejšímu městu, ani k Sofii. „Pověz mi něco o sobě. Vím, že uklízíš a zpíváš.“ Zasmál se při té vzpomínce. Trošku jsem zrudla, ale pověděla jsem mu o Springs a také jsem se nenápadně začala dostávat k tématu balet a mé stipendium. To bylo to, co pro mě bylo v jeho blízkosti opravdu důležité. Když jsem se ale odhodlala promluvit o baletu, zastavil. Uprostřed ničeho. Srdce mi začalo tlouct jako poblázněné.

Co to vyvádí? Nebyla jsem schopna vydat hlásku.

„Jsme tu,“ usmál se na mě, kvapně oběhl auto a otevřel mi dveře spolujezdce.

„Nic tu nevidím.“ Zasmála jsem se nervózně, ale stiskla jsem jeho ruku a vytáhla se z auta ven.

Byli jsme uprostřed ničeho – všude jen dálnice, louky a les. A ještě ke všemu dnes byla mlha, tady na kopci pěkně houstla.

„Neboj se.“ Usmál se na mě, stále nepouštěl mou ruku. Zahákl si ji do té své a vláčel mě hustou tmou kupředu.

„Jordane, já nevím, o co tu jde, ale naháníš mi hrůzu.“ Zasmála jsem se nervózně. Obrátil svůj pohled na mě. Ty nádherné modré oči bych viděla, i kdybych byla slepá.

„Jo, to já rád.“ Zasmál se a pak se vydal po cestě dál. „Jen pár kroků, slibuju.“

Protočila jsem panenky. Děsil mě.

A pak jsem to uviděla. Nemohla jsem popadnout dech. Sním snad? Štípněte mě někdo!

„Kam to bude, pane Geffene?“ Vedle bodyguarda v černém kvádru stál útlý mužík v bílé uniformě.

„Vy víte moc dobře, Charlie.“ Usmíval se Jordan. „Neprozraďte tajemství dámě.“ Mrkl na něj a směle mi přidržoval ruku, když jsem nastupovala do jeho soukromého tryskáče.  

6. Takový menší výlet

„Tohle musí být sen,“ upíjela jsem svůj sex on the beach a sledovala při tom Jordana, jak listuje v knížce. Nevypadal, že by byl nějak ohromený létáním soukromým tryskáčem jako právě já. Po očku se na mě usmál a pak se opět vrátil k listování.

Nesměle jsem odložila pohár pití na stolek a sledovala noční oblohu za oknem.

„Řekneš mi konečně, kam letíme?“ Ztišila jsem hlas. Celou tu dobu, co jsme byli v letadle, mi neřekl o našem výletu ani slovo. Dozvěděla jsem se o něm pár věcí jako například, že kvůli kapele nedokončil střední školu nebo že se v sedmnácti přestěhoval z New Yorku na Floridu. Ale ani slovo o pro mě podstatných věcech. Mohli jsme letět už pár hodin.

„Ne, protože by to potom nebylo překvapení.“ Usmál se, zvedl se ze svého sedadla a posadil se vedle mě. Konečně, po tak dlouhé době. Román na stole nesl název Anna Karenina.

„Máš rád klasiku?“ Usmála jsem se.

„Samozřejmě. Cítil jsem se provinile, že jsem nedokončil střední, takže jsem si to musel vykompenzovat.“ Zasmál se.

„Samozřejmě.“ Upila jsem nápoj.

„Pověz mi něco o sobě.“ Nabádal mě. „Nic o tobě nevím.“ Povolil si kravatu a popadl svou sklenku. Opřel se do sedadla, ale jen tak, aby mi stále viděl zpříma do obličeje. Z jeho blízkosti se mi úžilo hrdlo.

„No, bydlím s matkou v nejchudší čtvrti v našem městě. Mám jen dva kamarády. Otec od nás odešel, když mi bylo osm a můj bratr odjel s ním. Neměl rád mamku. Od té doby jsem je neviděla. Moje maminka je adoptovaná a její adoptivní rodiče zemřeli při nehodě, takže moc příbuzných nemám, jak vidíš.“ Ušklíbla jsem se. „Živíme se samy dvě a moc dobře nám to nejde.“

„Páni, tak o takovém životě jsem nikdy pořádně nepřemýšlel.“ Zamračil se a na čele mu naskočila vráska. „Mí rodiče mě plně podporují v mé práci. Žijí na Floridě v mém domě a já cestuju po světě, takže s nimi moc času netrávím. Mám byt v New Yorku a v Los Angeles – tam teď bydlí i mé dvě sestry. Celkem mám šest sourozenců.“ Vykulila jsem oči. „Samé sestry, ale ten nejmladší je bratr.“ Zasmál se. „Mí rodiče jsou bohatí, zdědili peníze po babičce, která zemřela před mým narozením.“

„Nejlepší kamarádka Aubrey má obchod a pracuje s ní i můj druhý kamarád, Aaron. Mají takový butik a radí dámám a slečnám, co obléci. Oba randí s bratry Montgomeryovými.“ Zašklebila jsem se a Jordan se ke mně přidal.

„Koukám, že se taky nenudíš. A co ty? Randíš taky s nějakým Montgomerym?“ Jeho hlas zvážněl.

„Bohužel. Ale myslím, že kdybych jen trochu svolila, Malcolm, můj soused, jehož druhým domovem je vězení, by po mně hned skočil.“ Zasmála jsem se, ale Jordanovi to zřejmě nepřišlo moc vtipné.

„Obtěžuje tě?“ Zněl ochranitelsky.

„Sem tam.“ Pokrčila jsem rameny. „Už jsem si zvykla a navíc nosím pepřák.“ Hluboko v batohu, pomyslela jsem si kysele a lehce zrudla.

„Moc mě to neuklidnilo.“ Odložil sklenku.

„Ty máš přítelkyni nebo tak něco?“ Náš hovor sklouzl k tomu, k čemu jsem nechtěla. A balet stále ležel stranou.

„Se svou přítelkyní jsem se rozešel asi před rokem. Zjistil jsem, že mě podvádí.“ Pokrčil rameny. „To je život. Od té doby jsem si párkrát s někým vyšel ven, jen tak do zoo nebo do parku. Nic velkého. Jen to vždy skončilo po pár schůzkách.“

Smutně jsem se usmála, ale pak mi něco došlo. „Říkal jsi nic velkého?“

„Jo.“

„A počítá se do toho výlet soukromým tryskáčem?“ Zašklebila jsem se a vážnost v hlasu byla tatam.

„Ne.“ Zasmál se. „Tohle je něco jiného. Jsi výjimečná, víš to? Když jsem měl možnost mluvit s tebou znovu…“ Pak se ale zarazil. „Moc mluvím, promiň.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale mluvil dál. „Běžně neberu dívky soukromým tryskáčem do Paříže.“ Usmál se a pak mu došlo, co vlastně řekl.

Takže Paříž?

Řekla bych, že tohle bude nejlepší noc v mém životě. 

7.       Paříž

V Paříži bylo dávno poledne.

Zavítali jsme na Eifellovu věž a pořídili si několik fotografií. Charlie, Jordanův bodyguard, se vypravil vlastní trasou, protože jsme si nepřáli, aby nám stál za zadkem celý den. Společně s pilotem se vypravili opačným směrem.

Dlouhé vlasy mi vlály ve větru a dávno ztratily efekt dokonalých vln. Možná za to mohl několikahodinový výlet na sedačce letadla. V jednom krámku u letiště jsem si koupila baleríny a vyměnila je za lodičky. Bylo mnohem pohodlnější procházet se po Paříži v plochých botách.

„Tahle fotka se povedla.“ Ukázala jsem Jordanovi horkovzdušný balon, ze kterého se nakláněli dva muži a mávali na nás.

„To teda.“ Usmíval se. Měl na sobě pouze košili a kravatu, protože sako propůjčil mně, ačkoli jsem protestovala. „Možná bys neměla uklízet, ale fotit.“ Usmál se a lehce se dotkl mé paže. Cítila jsem to jiskření mezi námi a prudce uhnula. Vešli jsme do restaurace, která oplývala luxusem. Urovnala jsem si vlasy, abych nevypadala jako strašidlo a vydala se za Jordanem, který mezitím zajednal náš stůl.

Objednali jsme si lososa, protože jídla, která navrhoval Jordan, mi nebyla po chuti. A neprohloupili jsme.

„To bylo vynikající,“ rozplývala jsem se cestou z restaurace. Mířili jsme právě na další památky.

Byl téměř večer, když jsme si koupili deku a vydali se k řece. Bolely mě nohy, ale ta bolest byla tak dokonalá, protože jsem prochodila Paříž s nejhezčím mužem na světě. Téměř celý den svou tvář skrýval pod kloboukem a slunečními brýlemi. Sundával je pouze, když jsme se fotili na různých místech a v restauraci. Zprvu jsem nechápala, proč to tolik řeší, ale když k nám v restauraci přiběhla slečna ve věku okolo deseti let a zapištěla: „Vy jste Jordan Geffen?“, všichni se po nás ohlíželi a dokonce jsem ty dva musela vyfotit a Jordan se jí podepsal do bločku a na ruku.

Jordan roztáhl deku a oba jsme se na ni posadili. K řece jsme jeli taxíkem, protože už se nám nechtělo tolik chodit. A navíc to sem bylo téměř daleko. Nebyli jsme tu sami, a tak si klobouk a brýle nesundal. Uvelebila jsem se na dece a sledovala západ slunce.

„Byl to perfektní den!“ Usmívala jsem se vděčně. „O tomhle se mi nikdy ani nesnilo. Nebyla jsem dál než okolo bydliště. Jednou jsme jeli se školou na týden do Los Angeles, ale jen díky tomu, že jsme to vyhráli v soutěži.“

„V jaké soutěži?“ Opět mi přes ramena přehodil své sako, které půl dne nosil přehozené přes ruku. A bylo to tu. Má šance.

„Baletní soutěž škol. Byla to nějaká neopakující se akce. Konalo se to v shadowbayském divadle a sponzoroval to jeden muž, který pochází ze Shadow Bay.“

„Ty tančíš balet?“ Vykulil oči.

„Ano.“ Usmála jsem se.

„Myslel jsem, že jsi chudá.“ Odkašlal si. „Promiň.“

„Nic se neděje.“ Usmála jsem se a sejmula mu z obličeje brýle, abych mu viděla do očí. Sledoval mě totiž přes zatemněné sklo. „Jako malá jsem chodila k jedné bohaté paničce, která učila malé holčičky tančit balet zadarmo. Začalo nás tam chodit opravdu hodně, ale postupně všichni odpadali a zůstalo nás pár. Spolu s jednou dívkou jsme při nástupu na vysokou školu dostaly stipendium na baletní akademii. Ta paní nám hodně pomohla. Byla bohatá a nepotřebovala vydělávat, takže učila děti zadarmo. Měla zlaté srdce. Bohužel život je pes a ona před rokem zemřela. Bylo to, jako by mi zemřela matka. Nebo kus mého já.“

„To je mi líto.“ Pohladil mě po paži. Po jeho doteku zůstávala elektrizující cestička,

„Chtěla jsem, aby nás viděla v baletu. Aby nás viděla absolvovat. Bohužel jsme obě jen řadové baletky a žádná sóla ani netančíme. Ale dělám, co mě baví, a jsem za to vděčna.“ Usmívala jsem se. Cítila jsem Jordanův dech na svém krku.

„Také jsem měl sen. Byl jsem jeden z mála šťastlivců. Musíš věřit a bojovat.“ Přitáhl se ke mně a natočil můj obličej ke svému. „Dokážeš to.“ Usmál se a zhluboka mi pohlédl do očí.

Srdce mi prudce poskakovalo v hrudi a myslela jsem, že každou chvíli vyskočí ven. Že se rozeběhne pryč. Ale neučinilo tak. Svíralo se mi hrdlo, líbání jsem si nepamatovala. Kdy jsem naposledy někoho políbila? Natáhl se ke mně, aby mě políbil.

„Pane Geffene, odlétáme.“ Pilot s Charliem stáli za námi.

„Jak nás našli?“ Zamručel Jordan a otočil se k nim. Zrudla jsem. „Už jdeme.“ Zavolal na ně a začal skládat deku. A takhle skončil nádherný den. 

8.       Loučení

„Moc ráda jsem tě poznala, Jordane.“ Celý let jsme prospali. Když mě vysazoval u domu, blížilo se k večeru a já – rozhozena časovým posunem – netušila, jaký den je, ani co mám na práci.

„Já tebe taky, Savannah.“ Usmíval se, když za mnou zabouchl dveře spolujezdce. Byla jsem ráda, že mě domů dovezl on a ne jeden z jeho kumpánů.

„Škoda, že už je po všem.“ Zamumlala jsem a usmála se na něj. Na tváři mu vyskočily dva ďolíčky.

„Proč by mělo být po všem?“ Se zájmem mě sledoval.

„Máš práci, kariéru, musíš se chovat podle nějakých vlastních pravidel a uctívat určité hodnoty.“ Máchala jsem rukama do vzduchu. Ucítila jsem jeho paži na mých zádech. Přitáhl si mě k sobě a objal mě.

„Jsi tak roztomilá, víš to?“ Prohrábl mé rozčepýřené vlasy. Teď z nich byly spíš dredy než sexy lokny. Na nohou jsem stále měla baleríny, byly pohodlnější, než lodičky. Ty si hověly spolu s psaníčkem v nové kabelce.

„To mi ještě nikdo neřekl.“ Zvážněla jsem. Pohladil mě po tváři a políbil na čelo.

„Jsi jako zázrak. Kde ses vzala?“ Pobaveně se mi vpíjel do očí a pak si přitáhl můj obličej ke svému a políbil mě na rty. Ještě nikdo mě nelíbal tak jako on. Bylo to vášnivé a já cítila pulzující tep v uších. V břiše mi poletovali motýlci.

Na lásku jsem nikdy nevěřila.

„Uvidíme se ještě někdy?“ Bylo patrné, že mě nechtěl nechat jít. Svíral mou paži tak dlouho, dokud jsem ho nepřemluvila.

„Doufám v to, je to na tobě. Kontakt na mě máš.“ Usmála jsem se. „Užij si koncert!“ Zamávala jsem mu a on zatroubil, když odjížděl. Ani já jsem ho nechtěla nechat jít.

Sklesle jsem se vydala k domovu a naslouchala zvukům vycházejícím z krámku Aubrey a Aarona. Zabrala jsem za kliku a vešla dovnitř. Hudba hrála hlasitě, a tak jsem otočila knoflíkem, abych ji ztlumila. Zdálo se, že tu nikdo není. V tom ale přepadl jeden stojan s oblečením.

Nadskočila jsem a sáhla po lampě jako zbrani.

„Ty ses vrátila?“ Aaron byl opilý a kolem pusy měl rozetřenou šlehačku. Na stole za ním seděl jeho přítel, Frank Montgomery. Zapínal si právě poklopec a mě došlo, čeho jsem málem byla svědkem. Zhrozila jsem se a vycouvala z obchodu. Prudce jsem zabouchla dveře a utíkala prázdnou silnicí k domovu.

To, čeho jsem byla svědkem, jsem nikdy neměla vidět. Rychle jsem na to zapomněla, a když jsem se dovlekla do svého pokoje, v domě již bylo ticho. Zaplula jsem do postele, ale oči jako by chtěly zůstat otevřené a přemítat si uplynulé chvíle.

Vážně se mi to stalo?

Budík ukazoval 21:00, a tak jsem nasedla do auta a odjela k Aubrey. Mamka pravděpodobně usnula dříve kvůli práci, pomyslela jsem si, když jsem přijížděla k rodinné vile.

„Zlato!“ Aubrey zavřískala, když jsem překročila práh jejího domu. Vydaly jsme se společně do tanečního sálu v jejím domě. Vysvlékla jsem se z šatů a nasoukala se do bodýčka určeného k tréninkům. „Všechno mi vyprávěj.“ Protahovaly jsme se. Aubrey také kdysi baletila. Kvůli zranění skončila a začala opět před rokem, takže si mě najala jako soukromou trenérku. Má výplata? Něco dobrého k snědku a pokec s nejlepší kamarádkou.

Odvyprávěla jsem jí celý příběh a snažila se ignorovat její překvapený výraz ve tváři. Kulila na mě svá velká zelená kukadla. Ačkoliv dávno byla dospělá, její výraz ve tváři stále připomínal dítě.

„Plié.“ Opravila jsem její pohyb v sestavě. Začertila se a kecla sebou na kuličkový pytel.

„Tak s tímhle se bude dát pracovat.“ Usoudila. „Musíš mu trochu nadběhnout, abys dosáhla svého cíle.“ Postřehla můj vyděšený výraz ve tváři a červenání. „Neříkej, že ses do něj zabouchla!“ Vypískla znechuceně.

„Kdo by se do něj nezabouchnul?“ Odvětila jsem nabručeně a udělala pár piruet.

„Nech city stranou. Teď jde o něco víc, copak to nechápeš?“

„Nechci mu ublížit.“ Špitla jsem.

„Nemusí se to dozvědět.“ Odvětila do ticha a napila se minerálky. 

9.       NOVÉ A NEPOZNANÉ

Neozval se celé dny. Mé přání se vyplnilo. Zapomněl na mě a já mu teď nemusím ublížit. Alespoň to jsem si myslela.

Bylo nádherné ráno a já se jako vždy běžela proběhnout po pobřeží. V uších mi duněla hudba od oblíbené kapely a vehementně jsem přemýšlela nad svou novou choreografií. V hlavě jsem si přehrávala sestavy a nevnímala okolí.

„Myslel jsem si, že tu budeš.“ Stál naproti mně, ruce založené na prsou. V šortkách vypadal skvěle, měl vypracovaná lýtka. Tričko mu obepínalo svaly. Přesto jsem se ho lekla jako zjevení a zakopla o pařez pod nohama.

„Co tu děláš?“ Byla jsem zpocená a vlasy jsem měla doslova mastné. Plánovala jsem dopolední koupel, když už mám dnes volno.

„Myslíš to vážně?“ Změřil si mě pohledem s úšklebkem na rtech. Nechápavě jsem mu hleděla do očí. „Dokonale jsi mi pomátla hlavu.  Musel jsem vyzkoušet zdejší restauraci.“ Zašklebil se.

„Cha.“ Vycenila jsem zuby v úsměvu.

„Pojeď se mnou na Floridu.“ Usmíval se.

„Znám tě pár dní,“ připomněla jsem mu.

„To nevadí, sháním tanečníky na vystoupení.“

„Nedělám street ani nic tomu podobného.“

„Představuju si spíš modernu, lyriku nebo jazz. Něco k novým písničkám.“ Mrkl na mě s očekáváním v očích.

Nemusím snad ani říkat, co se stalo. Nasedli jsme do jeho luxusního auta a dojeli k nám domů, abych se upravila. Maminka se s Jordanem seznámila velice rychle a vřele mu ukazovala tuny fotek – jako to maminky dělávají – z mého dětství, zatímco já jsem se válela v horké vaně a užívala si ten pocit. Aubrey a Aaronovi jsem nechala vzkaz na záznamníku a poté už jsem s Jordanem odjela na Floridu.

A tak začal můj sen. Mé všechno. Tanečníci byli skvělí a nové připravované turné vypadalo jako velká senzace. Jen je škoda, že se ho nebudu moci účastnit celého kvůli škole.

Uběhla neskutečně dlouhá doba jízdy autem a poté letu tryskáčem. Když jsme přijeli k vile v Miami, už se rozednívalo. Plány nám zkomplikovaly kolony.

„Tady vážně bydlíš?“ Žasla jsem, když jsem vystoupila z limuzíny, která pro nás přijela, a vlekla se za Jordanem, který přes mé protesty nesl má zavazadla.

Dům ležel v bohaté části města, měl tři křídla, plavecký bazén téměř stejných rozměrů jako shadowbayské koupaliště, tenisový kurt a také dům pro hosty. V tom podle mých informací právě bydleli tanečníci. Taneční studio bylo uvnitř domu v křídle, kde leželo zároveň nahrávací studio, posilovna a společenská místnost, ve které si každý našel své – od kulečníku přes piano až po hrací automaty.

V severním křídle byla ubytována kapela ve dvou velikých pokojích a v jižním křídle bylo Jordanovo apartmá, kam měl každý vstup zakázán.

Kvůli značným obavám z přijetí pokoje vedle toho jeho, jsem se nastěhovala k tanečníkům do domku pro hosty.

„Tohle není ten dům, který jsi nechal rodičům, že?“ Hádala jsem, když jsme se procházeli po zahradě. V její zadní části měli boudu dva zlatí retrívři. Matka se štěnětem. Vždy jsem milovala zlaté retrívry.

„Ne.“ Zašklebil se. „Koupil jsem ho před rokem a půl k účelům jako je tenhle. Kapela a tanečníci na turné musí tvrdě dřít. A s tím souvisejí také přípravy. Pokoj, který jsem ti nabízel, slouží pro případnou rodinnou návštěvu, tím spojitost s rodinou končí. Tohle je dům, který využíváme pouze, když chystáme turné nebo nové CD. Bude to tu dřina, ale jak máme ozkoušeno, vyplatí se to.“ Zamrkal andělsky modrýma očima.

Nesmíš do něj být zabouchnutá, připomněla jsem si stroze a odvrátila pohled pryč.

„Chybíš mi, Savannah.“

„Co to mluvíš za nesmysly? Jsem přímo vedle tebe.“

„Víš, jak to myslím.“ Mrkl na mě a přitáhl si mě k sobě blíž. „Ani jsme neměli pořádnou možnost se sblížit.“ Odhrnul mi vlasy z čela. Jeho polibku jsem neodolala. Zkrátka to nešlo. Nebyla jsem dostatečně silná.

„Ty mně taky.“ Nevděky jsem zašeptala.

„To rád slyším.“ Špitl mezi polibky. 

10.       Těžká dřina

Tréninky byly opravdu tvrdé a choreograf nás nešetřil. Vzhledem k tomu, že jsem ve skupině byla jako jediná baletka, měla jsem extra sóla, o kterých se jiným mohlo zdát. Ironicky, byla to opravdu dřina. Jeli jsme od rána do večera do strhání kůže. Po večerech jsme sedali na zahradě, grilovali a bavili se.

A tak šly přípravy dál. Dva týdny v kuse, bez přestání.

Premiéra CD se blížila a vzhledem k tomu, že jsem se do všeho zapojila o měsíc déle než ostatní, měla jsem toho plné kecky. Nebo spíš piškoty? Zbývaly mi přesně dva měsíce školy.

O našem vztahu s Jordanem nikdo nevěděl. Sházeli jsme se po nocích v zadním koutě zahrady a přes den jsme se sotva potkali, natož abychom se spolu bavili. On pracoval s kapelou a já s tanečníky. Často jsme zkoušeli společně, bez šance na sblížení.

„Zvedněte ruku, kdo se někdy kousl s Jeremym.“ Zašklebil se Greg – baskytarista – na svého kamaráda, pianistu. Právě jsme hráli hru pravdy, jejíž pravidla si vymyslelo samo osazenstvo. Až na pár tanečníků jsme tu byli téměř všichni. Čtyři dívky opatrně zvedly ruku a jedna na druhou se šokovaně podívaly. Mně to legrační nepřišlo. Jeremy rozpačitě těkal očima jinam.

„A teď Jordan.“ Zazpíval Michael, bubeník. Sepnula jsem rty do úzké čárky a chtěla se vydat k odchodu, když v tom se přihlásilo několik tanečnic a také zpěvačka. Šokovaně jsem pohlédla Jordanovi do tváře. Díval se jen na mě, ne na ty holky, které zdvihly ruku. Ústy naznačil, že to bylo dávno zpět.

„To je krása, vážení.“ Brblal spokojeně Derek, choreograf. „Ale je mi zima a zavírají se mi oči, takže dobrou noc a uvidíme se ráno.“ Rozloučil se s námi a spolu s několika tanečníky odešel.

Když se zahrada vylidnila, přisedl si Jordan ke mně. „Pojď nahoru.“ Mrkl na mě spiklenecky. Poslušně jsem ho následovala až do jeho pokoje. Byla to luxusně zařízená ložnice, která vás sváděla k jednomu velkému hříchu - zahrabat se do béžových polštářů a dek a nikdy nevylézt ven.

„Páni.“ Žasla jsem a rozhlížela se po stěnách, na kterých visely rodinné fotografie. Na jedné byla celá Geffenovic rodina. Neskutečné. „Tak velké fotografie se dělají?“ Zalaškovala jsem. Neváhal a popadl mě, aby mě odhodil na postel. Úlevou jsem vydechla. Splnilo se mi přání. Ležela jsem v té nadýchané posteli a mé nohy jako by se ocitly v ráji. Bolelo mě celé tělo, ačkoli jsem si zvykla na každodenní dlouhé tréninky. Tohle ale bylo něco jiného a navíc to bylo před spoustou profesionálů a lidí, kteří tím žijí.

Jordan mě začal líbat na krku a já slastně vzdychala.

„Jsem unavená.“ Zabručela jsem mu do vlasů omluvně.

„Promiň.“ Zašklebil se a pomohl mi zahrabat se pod peřinu. „Je toho na tebe asi moc, že? Ale zvládáš to bravurně. Nečekal jsem, že takhle rychle zajedeš.“ Usmíval se. Leželi jsme v posteli v objetí. „Spi.“ Šeptal mi do ucha. Kdo jiný by pro mě tohle udělal? „Můžeš tu spát častěji.“ Špital, ale to už mě tma unášela do říše snů.

„Jordane Geffene!“ Klučičí hlasy přerušovalo bouchání na dveře. „Jsi tam, oslavenče?“ Prudce jsem vyskočila na Jordanově posteli a omylem vrazila Jordanovi do obličeje ramenem.

„Au.“ Zaskřehotal.

„Geffene, otevři, nebo rozrazím dveře!“ Po hlase jsem poznala Grega – baskytaristu. Několik dalších lidí za dveřmi se zasmálo. Zmocnila se mě panika – nikdo mě tu nesmí vidět.

„Kruci,“ Jordan zaklel. Všem o mně napovídal pravdu, akorát vynechal to, že jsme spolu randili. Všichni znali mě a můj život – baletku. Ale nikdo neznal tu další stránku – Jordanovu přítelkyni.

„Bude to vypadat blbě.“ Zanaříkala jsem a připlácla si dlaň na obličej. Jordan si třel místo, kam jsem ho omylem udeřila.

„Koupelna. Běž do koupelny.“ Pomohl mi vyhrabat se z dek, zatímco kluci lomcovali s dveřmi. Vykopala jsem se z dek a utíkala do luxusní koupelny, která mohla být zhruba stejně velká jako můj pokoj ve Springs. Posadila jsem se na stoličku pod umyvadlem a vyčkávala.

„Všechno nejlepší, kamaráde!“ Slyšela jsem kluky, jak se nahrnuli do Jordanova pokoje. Normálně do tohoto křídla nesměli, ale častokrát si našli výmluvu proč tam jít. „Dneska žádné zkoušky a tréninky. Pojedeme na malý výlet.“

„Ale já si nejdřív odskočím.“ Po hlase jsem poznala Jeremyho. Nejprve mi nedošlo, k čemu se vlastně chystá. Když mi to secvaklo, prudce jsem vyskočila ze stoličky a zalezla do vany. Natáhla jsem se v ní a snažila se div nevcucnout do odpadu.

Jeremy si pískal, takže můj zrychlený dech nemohl slyšet. Když spláchl, zapnul umyvadlo. „Sekne ti to!“ Prohlížel se v zrcadle. Zadržovala jsem smích a povystrčila vanu z hlavy, abych na něj řádně viděla. „Jsi frajer, kámo.“ Upravil si rozčepýřené háro a zandal pár pramínků na stranu. „Seš vážně božs-“ Zarazil se a já se s jeho pohledem střetla v zrcadle.

„Doprčic.“ Zarazila jsem se a hleděla mu zpříma do očí. Očekávala jsem jeho reakci. 

11.       Zmatečné události onoho dne

„Savannah?“ Vytřeštil na mě své čokoládové oči. Prudce se otočil a žmoulal při tom lem své košile. „Co tady pro Krista pána děláš?“ Přispěchal k vaně, aby mi pomohl vylézt. „Copak nevíš, že do tohohle křídla se nesmí?“

Nebyla jsem schopná vydat ze sebe hlásku.

„Ehm…“

„Tys něco chystala Jordanovi k narozeninám, viď? Co to je?“ Spadl mi kámen ze srdce, ale v tu chvíli mě nic nenapadalo.

„No, ehm.“

„Pojedeš s námi na ten výlet, já tě odtud nějak propašuju.“ Mrkl na mě. „A to překvápko mu můžeš dát tam a ne ho schovávat do vany.“ Zašklebil se a vytáhl mě z vany. „Počkej tady, odvedu kluky a vrátím se pro tebe.“ Spiklenecké mrknutí okem, pokřivený úsměv a v tu ránu byl pryč.

„Co tady dělal?“ Jordan nakoukl do koupelny.

„Jordane, pojď. Koupelna je i dole.“

„Jdi, nic neví.“ Mrkla jsem na něj a zamávala mu, zatímco zmizel ze dveří pod náporem Jeremyho. Sklesle jsem se svalila na vanu a hledala něco, co by bylo jako vhodný dárek. Pohled mi utkvěl na CD zabaleném v igelitu – možná dárek od fanoušků? Popadla jsem ho a chvátala s ním do ložnice. Černým lihovým fixem jsem na obal nejnovějšího CD od Nightwish naškrábala Jordanovi, nejlepšímu šéfovi a přilepila na něj dárkovou mašličku, která se povalovala na hromadě dopisů od fanynek. Spokojeně jsem mlaskla a prohlížela si své dílo.

„Pojď.“ Jeremy mě vytáhl z pokoje tak rychle, že jsem sotva mrkla. „Poběž.“ Smál se jako malý. Oddaně jsem ho následovala a volnou rukou si česala vlasy. V té druhé jsem křečovitě svírala CD. Nemám ani vyčištěn zuby!

„Můžu si ještě odskočit?“ Provinile jsem se podívala do Jeremyho natěšených očí.

„Pohni si.“ Zavrčel, ale nechal mě jít do koupelny v domku pro tanečníky. Vyčistila jsem si zuby, učesala se, nanesla řasenku a převlékla se. Vzala jsem si na sebe černé minišaty s květovaným vzorem a pádila za kluky, kteří již nastupovali do limuzíny.

„Stihla jsem to.“ Zašklebila jsem se na Jeremyho.

„Ona jede taky?“ Jordan vypadal opravdu zmateně. Schovala jsem své CD do malé kabelky a zapla ji, aby nikdo nic neviděl.

„Nevěděl jsem, že ti to bude vadit.“ Bránil se Jeremy. „Ale říkal jsem si, že tady v okolí nic nezná, tak by mohla jet s námi.“ Vysvětloval, zatímco si leštil sluneční brýle cípem košile.

„Jasně, že ne.“ Usmál se na Jeremyho a pak se letmo setkal s mým pohledem. Rychle ale ucukl a věnoval se svým spoluhráčům.

Asi po hodině jsme přijeli na obrovskou pláž s několika bary a restauracemi. Procházeli jsme se pískem a poté skončili v Baru Aria. Zatímco kluci vesele popíjeli, já se držela svého džusu. Neměla jsem chuť opít se před Jordanem, nebo hůř – s Jordanem.

„Překvapení.“ Vynořil se náhle Greg s číšníkem, který v rukou držel dort ve tvaru mořské panny s velkými prsy. Měla dlouhé zelené vlasy a plné rty, které vypadaly jako po plastice. V prsou měla zapíchané dvě prskavky. „Všechno nejlepší!“ Zvolali všichni a já se k nim přidala.

„Páni.“ Zasmál se Jordan. „Dort jsem neměl ani nepamatuju.“

„Chceš říct malý, poctivě a po domácku vyrobený dort. Ne ty velké nafouklé kreace, které nám občas cpou na těch akcích.“ Zamručel Jeremy.

„Díky, chlapi.“

„Počkej, Savannah taky něco má!“ Jeremy nezapomněl. Ani alkohol mu nevymazal z mozku dnešní ráno. Tak trochu jsem v to doufala.

„Ehm, já bych radši o samotě.“ Zašklebila jsem se a upila brusinkový džus ze sklenice.

„Dobře.“ Zareagoval Jordan pohotově, než Jeremy stačil vydat hlásku ze své otevřené pusy.

„Krájíme!“ Greg přispěchal s nožem a sexy barmanka vedle dortu položila talířky. Všichni ji sledovali jako zjevení.

Derek mi přejel rukou po stehně a zastavil se až u lemu šatů. Trhla jsem sebou a koutkem zahlédla, že Jordan zpozorněl. Narovnal se v zádech a z očí mu vyprchal úsměv.

„Co kdybychom se šli projít?“ Usmál se na mě potutelně. Dříve jsem ho zbožňovala – jako choreografa. Ale teď? Vadilo mi, že mi sahá téměř pod šaty.

„Derek nabaluje.“ Zašklebil se Michael a strčil ramenem do Jeremyho. Oba se na sebe zašklebili a v tu stejnou chvíli Jordan doslova vyletěl ze své barové židle. Rty stažené do úzké čárky a žíly na krku nevěstily nic dobrého. 

12. Rvačka

"Jordane? Můžeme jít na chvíli ven?" Vyskočila jsem ze své židle, vytrhla se ze sevření Derekovi a zabránila tak Jordanovi udělat něco, čeho by litoval. "Prosím!" Konečně se na mě podíval. Skupinka lidí kolem nás utichla, všichni čekali, co se bude dít. Derek vypadal pobaveně, Jeremy s Michaelem šokovaně.

"Ne!" K mému udivení mě odstrčil stranou.

"Co blbneš?" Nechápal Greg, snažil se zabránit Jordanovi, ale Derek se proti němu postavil. Vypadal víc než sebevědomě. "Co ti je po nějaký holce?" Greg zvýšil hlas.

"Není to nějaká holka!" Zamručel Jordan rozzuřeně a Gregovi se ve tváři náhle mihlo porozumění.

"Páni, tady nám někdo něco tají!" Vypískl Derek kvapně a přiskočil k Jordanovi. "Chceš se prát? Do toho! Nebo chceš slyšet, co jsem jí nabízel?" Mrkl na mě.

"Nechte toho! Nebudete se přeci prát kvůli mně."

"Ale budeme, zlatíčko. Taková nádherná slečna." Ten jeho pokřivený úsměv. Sama jsem měla sto chutí vrazit mu pěstí.

"A skončila by na jednu noc u takového děvkaře!" Jordan zatínal pěsti, až mu naskakovaly žíly na vypracovaných pažích.

"Jordane." Šeptala jsem, ale nepomáhalo to. Michael mě popadl za rameno a stáhl stranou. Opravdu to vypadalo, že se ti dva poperou. Náhle vyprchal alkohol a vystřídal ho adrenalin. Znala jsem takové chvíle. Připomnělo mi to Malcolma, když mlátil kluky na ulici. Nechutného Malcolma, co po mně slintal. Teď mi Derek připadal jako Malcolm.

"Savannah, nech je se porvat. Když to odložíš teď, rozbijou si huby později." Chlácholil mě Michael. Spolkla jsem protesty a přikývla.

Derek vyšvihl jako první pravačkou, Jordan ho ale zastavil a vrazil mu pěstí do obličeje. Derek se ale nenechal a oplatil mu to. Kluci na ně řvali, aby toho nechali, ale poté je povzbuzovali. Nejspíš chlapy nikdy nepochopím, proletělo mi hlavou.

Nakonec Jordan Dereka povalil na zem a popadl ho pod krkem. "Necháš Savannah na pokoji, je ti to jasný? Už dřív jsem si všiml, že po ní pálíš. Nech ji bejt, rozuměl jsi?" Jeho hlas byl tak hrubý, až mě zamrazilo v zádech. Pustil ho a vstal. Pod okem se mu rýsovala modřina. "Mejdan skončil." Oznámil obecenstvu, popadl mě za loket a táhl mě ven. V patách nám šel Jeremy s Michaelem, ostatní zůstali mlčky přihlížet situaci.

"Neměl ses nechat vytočit!" Vyletěla jsem v autě na Jordana.

"Tak promiň." Ušklíbl se povýšeně.

"Nech toho!" Sevřela jsem jeho zápěstí.

"Nehádejte se!" Jeremy mi podal led a já ho zabalila do kapesníku a přitiskla Jordanovi pod oko. A nijak něžně.

"Au!" Zasyčel.

"Tak promiň," napodobila jsem jeho tón, ale povolila stisk. "Takhle se kvůli mně pohádat den před turné! Mělo to zůstat v tajnosti. Víš, co to znamená?" Bručela jsem a sledovala jeho nebesky modré oči.

"Jsi krásná, když se čertíš." Usmál se a propletl své prsty s mými.

"Nech toho." Zasyčela jsem a kývla hlavou k Jeremymu a Michaelovi, kteří nás pobaveně sledovali.

"Tak tajnej románek." Uznale pokýval hlavou Jeremy. "Jsi frajer, kámo." Zašklebil se. "No, už moc tajnej nebude."

"Už se nemusíš schovávat ve vaně." Zasmál se Michael. Jeremy mu to musel říct.

"Ajo!" Jako by Jeremymu sepnulo. "Cos tam dělala? Jak jsem mohl bejt tak pitomej?" Zašklebil se. "Divoká noc?" Ušklíbl se.

"Ne." Odvětil Jordan. "Vytuhla dřív, než dopadla do postele." Zasmál se a políbil mě na čelo. Zrudla jsem rozpaky a stulila se Jordanovi na hruď. Kluci se mohli potrhat smíchy.

"On vás ten humor přejde, až přiletí Derek s Gregem po boku." Mrkla jsem na ně. Greg vypadal spíš jako bodyguard než muzikant.

Domů jsme dorazili po poledni. Areál byl prázdný, všichni si užívali volna. Na příjezdové cestě stály čtyři kufry. Zalapala jsem po dechu. Kolik lidí má kufr s obrázky od Aarona? "Jsou tady?" Skočila jsem Jordanovi kolem krku.

"Jo." Zašklebil se. "Volal jsem Aaronovi, aby s Aubrey přiletěli. Měli tu být včera, ale nestihli letadlo. Nejspíš budou u bazénu." Mrkl na mě a já se rozeběhla k bazénu, nevnímajíc pohledy Jeremyho a Michaela.

"Aubrey, Aarone!" Vypískla jsem a objala oba dva. Postávali před sochou u bazénu a o něčem se hádali. "Jste tady!" Objímala jsem je a tiskla je k sobě.

"Sakra, holka, z tebe je kost!" Aubrey si uznale prohlížela mé minišaty. "A tohle musí být Jordan!" Přiběhla k mému příteli, stále jsem tomu nemohla uvěřit.

Až do večera jsme seděli u bazénu a bavili se. Řešili jsme všechno možné, Jordan poté odvedl Aarona do společenské místnosti a s kluky hráli kulečník.

"Už jsi mu řekla, že jsi s ním kvůli kariéře?" Vyzvídala Aubrey. "Sázka je sázka, kotě."

"Nejsem s ním kvůli nějaké pitomé sázce!" Zamručela jsem. "A ty to víš moc dobře!"

"Takže sázka, jo?" Ze tmy se vynořil Derek a přerušil naši konverzaci. "Povídej mi něco o tom." Přisedl si k nám. A já věděla, že je vše ztracené. 

1.3       Noc v hotelu

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem nestačila vnímat sled událostí. Jordan, Jeremy, Michael a Aaron odjeli předem na první koncert kvůli nějakým technickým potížím a Derek mě doslova držel v hrsti. Musela jsem dělat vše, co chtěl a nebylo to lehké. Aubrey odjela do města za nějakými pochůzkami, které si zde toužila vyřídit.

Jinými slovy jsem byla zoufale v háji. Derekovi vše secvaklo – dal si dohromady informace, které znal s tím, co slyšel z našeho rozhovoru. Vyhýbala jsem se mu jako čert kříži, zato on mou společnost vyhledával. Dělal mi návrhy a věděl, že nemůžu nic dělat.

Když jsme konečně odjeli na turné, spadl mi kámen ze srdce. O karavan jsem se dělila pouze s tanečnicemi, takže jsem s Derekem už nepřišla tolik do kontaktu. Byl věčně na stáži, nebo pobíhal po městech a sháněl různé věci. Pomáhal technikům a dalším lidem, kteří se podíleli na show. Aaron s Aubrey byli užiteční v kostymérně, a vzhledem k onemocnění jedné ze členek týmu byli potřební.

Byla jsem vděčná za svůj karavan, který jsem obývala s deseti tanečnicemi. Ačkoli jsme se mačkaly jako sardinky.

Z čeho mi ale trnula hrůza, byl ten fakt, že Derek mohl Jordana kdykoliv vyhledat a cokoliv mu říct.

A tak začalo naše turné. První koncert byl více než povedený, byla jsem doslova nadšená. Diváci ocenili celou show. V noci jsme se vydaly do města s tanečnicemi a nakonec jsem skončila v baru s Aaronem a Aubrey. Většina týmu se rozutekla do hospůdek a klubů ve městě.

„Tak co?“ Aubrey si mě prohlížela se znatelným strachem v obličeji.

„Nic neví.“ Odvětila jsem a napila se svého drinku. „A nic se nedozví. Jen musím přetrpět Dereka. Bože, jak on mi připomíná Malcolma!“

„Moc se omlouvám.“ Stiskla mi ruku.

„To bude v pohodě, musím zaplatit cenu za to, že jsem tady.“ Usmála jsem se na ni.

„Brighamová!“

„My o vlku…“ Aaron se začertil. Derek si mě našel i v tom nejzapadlejším podniku ve městě.

„Dereku.“ Usmála jsem se na něj.

„Jak se vede?“ Kývl na Aubrey a Aarona. „Můžu vám ji na chvilku uzmout?“ Zašklebil se na ně.

„Jasně.“ Odpověděla jsem za ty dva a odešla s Derekem na parket. Nutila jsem se nemyslet na jeho ruce na svém těle. Byl mi děsně nepříjemný, ačkoli jsem ho zprvu měla ráda. Teď ale věděl něco, co se nesmělo donést k mému příteli. A to nebylo zadarmo.

A tak šlo turné dál. S Jordanem jsem se vídala méně než s Derekem. A tak šel den za dnem a týden za týdnem. Zhruba za měsíc jsme vystupovali v Tennessee. K mému překvapení za mnou po koncertu nepřišel Derek, ale Jordan.

„Uděláš si na mě čas?“ Políbil mě do vlasů.

„Máš na mě čas?“ Podivila jsem se. Za celou dobu jsme netrávili společný večer.

„Promiň,“ omlouval se ublíženě.

„V pořádku,“ špitla jsem. „Kam půjdeme? Restaurace? Bar?“

„Mám plán,“ mrkl na mě spiklenecky. Jeho přítomnost jsem si užívala více, než cokoliv jiného. Tak moc mi chyběl, tak moc jsem se na něj těšila. Kráčeli jsme v objetí do města.

„To je tvůj plán?“ Stáli jsme před luxusním hotelem.

„Pochybuješ o mně snad? Už jsem si to tu okoukl. Byl jsem tu včera večer a něco málo připravil.“ Usmíval se na mě potutelně.

„Vážně?“ Byla jsem nadšená. Cítila jsem takový zvláštní pocit… že by snad mravenčení? Srdce mi poskočilo v hrudi.

„Pokoj pro mou krasavici,“ rozevřel dveře pokoje a rozsvítil tlumenou lampičku. Ode dveří se vlekla chodbička kvítků růží a všude plápolaly svíce. Byla jsem doslova unešená. Zavřel za námi dveře a svlékl můj kabát, přičemž mě hladil po pažích. Zapnul rádio, ve kterém zněla francouzská balada a políbil mě na rty. „Tak moc jsem se na tebe těšil.“ Zamumlal mezi polibky.

„Já na tebe taky.“ Zahuhlala jsem a nechala se unášet do říše snů. Strhal ze mě oblečení a položil na měkkou postel. A já se nechala unášet do říše snů každé dívky. 

14.       Prozrazení

„Dobré ráno, sluníčko.“ Usmíval se na mě. Ležela jsem v jeho objetí.

„Dobré.“ Políbila jsem ho a potutelně se usmála. Nechtěla jsem vstát, chtěla jsem v jeho náručí ležet už navždy. Jenže osud je osud a povinnosti jsou povinnosti.

„Ano?“ Zdvihl Jordan vyzvánějící telefon. „Ne, teď nemůžu, Dereku.“ Zavrčel. Zastavilo se mi srdce. Proč jen to dělá? Jak může vědět, co se děje? „Za hodinu jsem tam.“ Zavěsil rozzlobeně. „Musíme něco dořešit. Nějaké smlouvy a tak.“ Vysvětloval mi, zatímco si prohlížel můj výraz v obličeji. „Děje se něco?“

„Ne.“ Ze všech lidí mu musel volat zrovna Derek? Proč takhle kazí naši skvělou chvilku?

„Fajn,“ zašklebil se a zvedl se z postele, začal uklízet po pokoji. Pomáhala jsem mu. Vždy se ke mně naklonil, něco mi zašeptal a políbil mě. Tohle mi tolik chybělo. Naše společné chvíle. Proč jen jich nebylo víc?

Schůze se konala na náměstí a Jordan mě chtěl vzít s sebou. Neprotestovala jsem. Na sobě jsem stále měla flitrové stříbrné šaty a šedé baleríny. Vlasy jsem vytáhla do ohonu. Kráčeli jsme ranními ulicemi Tennessee a vydali se do předem smluveného podniku.

„Dobré ráno,“ pozdravili jsme. Zachytila jsem Derekův uražený výraz a rychle uhnula pohledem jinam.

„Dej si něco k snídani,“ pošeptal mi Jordan. „A vezmi i mně.“ Políbil mě do vlasů a zasedl ke stolu k ostatním. Vybrala jsem jídlo a poté už jen naslouchala konverzacím o smlouvách. Jednání bylo dlouhé a pro mě naprosto nepřínosné. Naštěstí mě vyzvedl Jeremy a dovezl na zkoušku nových kostýmů.

Večer po koncertu jsme si balili věci. Do odjezdu zbývala zhruba hodina. Jordan mě vyzvedl a dovlekl mě na podium. Zašili jsme se za jedním z reproduktorů a užívali si jeden druhého.

„Neruším?“ Samantha, jedna z tanečnic, se objevila za námi. „Savannah, potřebovala bych si ještě projet ty nové kroky, pokud nevadí.“

„Nevadí.“ Zašklebila jsem se a vymanila se z Jordanova sevření, které nepolevovalo.

„Za to zaplatíš,“ zasmál se Jordan na Samanthu a oprášil si kalhoty. „Zatím.“ Políbil mě do vlasů a zmizel v zákulisí.

Viděli jsme se opět až další den ráno, když jsme dorazili do nového města za novými koncerty. Ten večer po koncertu byl ale Jordan zvláštní. Když jsem za ním přišla, odbyl mě. Jako by se mnou nechtěl mít nic společného.

„Děje se něco?“ Ptala jsem se ho, když jsem na něj náhodou narazila mezi karavany. „Jordane, mluv se mnou!“ Zabručela jsem a odtáhla ho stranou.

„Máš padáka.“ Nejprve jsem si myslela, že žertuje, ale smích mi ztuhl na rtech, když mi došlo, že mluví smrtelně vážně.

„Co prosím?“ Nechápavě jsem pustila jeho ruce. „Co jsi řekl?“ Zvýšila jsem hlas.

„Slyšela jsi. Máš padáka.“

„A můžu znát důvod?“ Teď už jsme na sebe zvyšovali hlasy a přilákali tak obecenstvo.

„Myslím, že ten důvod znáš až moc dobře.“ Obešel mě a vydal se na louku směrem pryč ode mě i od ostatních lidí. Rozeběhla jsem se za ním.

„Jordane,“ zašeptala jsem. Srdce mi běželo jako o závod. Zachytila jsem Derekův škodolibý úšklebek.

„Takže jsem byl jenom sázka?“ Spustil, když jsme se vzdálili.

„Nebyl jsi sázka! Nikdy jsi nebyl sázka!“

„Chtěla jsi kariéru, měla jsi ji. Dokonce jsem ti zajistil představení v národním baletu!“ Připomněl mi událost, která se konala zhruba před měsícem. Zastoupila jsem nemocnou tanečnici, v podstatě jsem tančila tu nejnepodstatnější roli, ale byla jsem tam. „A všechno to byla jen sázka? Chudinka v nesnázích? Hodilo se ti setkání se mnou? Možná jsi měla spíš studovat herectví! Třeba bys získala stipendium za nadpřirozený výkon!“ Křičel na mě.

„Tu sázku vymyslela Aubrey! Já jen kývla, protože jsem si říkala, že o mě ani nezavadíš!“

„Vyhrála jsi.“ Zašklebil se ironicky. „A teď už zmiz.“

„Co ti Derek všechno nakecal?“

„Tohle snad nestačí? Vypadni odsud. Nejsem zvědavej na holky, který dolejzaj kvůli kariéře. Už několikrát jsem se o takové spálil. Nemám zájem spálit se znovu, díky.“

„Já taky ne!“ Zaječela jsem. „Jsi největší blbec, kterého jsem kdy poznala, když si myslíš, že mi šlo o tohle! Au revoir!“ Se slzami v očích jsem se rozeběhla ke karavanům, ignorujíc zvídavé pohledy ostatních. Zabalila jsem si své věci. Aubrey mi pomáhala.

Společně jsme odjely na letiště a koupily si lístek na nejbližší let domů. Aaron zůstal, chtěl cestovat. Jely jsme samy. 

15.       Vánoce v Shadow Bay

Dny ubíhaly rychle a Jordan se neozýval. Na dveře klepaly Vánoce, což pro mě doslova znamenalo svátky klidu. Od té doby, co jsem se vrátila, jsem část svého výdělku na turné investovala do studia a začala poslední ročník na taneční akademii. Musela jsem dohánět zameškané hodiny a snažila se získat zpět stipendium. Našla jsem si novou práci – chodila jsem uklízet do domu paní Whiteové, protože na rok odletěla do Číny. Slepě mi důvěřovala a každý týden mi na účet přišla dohodnutá suma. Neměla jsem potřebu lhát jí, do domu jsem chodila a udržovala tam pořádek. Občas jsem musela ustlat pro příbuzné, kteří dům občasně využívali.

Mamka si našla přítele, a tak většinu času trávila v jeho domě, který sice nebyl daleko od toho našeho, ale neměla jsem potřebu klepat na jejich dveře a rušit je.

Aubrey znovu rozjela obchod. Tentokrát sama.

Aaron zůstal na turné a rozešel se se svým přítelem z Shadow Bay kvůli nějakému novému objevu, s námi ale v kontaktu zůstával. Podával nám informace o dění na scéně. Mě už ale nezajímaly, distancovala jsem se od nich.

Malcolm za mnou chodil domů, vždycky měl nějaký problém, který nemohl počkat a musel ho vyřešit.

A tak jsem se stále učila a pracovala.

„Musíš začít randit,“ pronesla Aubrey mezi debatou o nejlepších koláčích. Mamka uznale přikývla.

„To teda, zapomeň na toho ničemu a žij svůj život.“

„Jestli jste si nevšimly, já svůj život žiju.“ Ukázala jsem na zničené taneční boty vedle koše. Musela jsem narychlo sehnat nové. Ještě, že jsou ty Vánoce.

„Už je ti pětadvacet!“ Připomněla mi nelítostně Aubrey mé dnešní narozeniny. Mamka začala vyprávět historku o tom, jak rodila na vánoce, raději jsem je nevnímala a začala připravovat jídlo na večer.

Přišlo poměrně dost lidí – mamčin přítel přivedl své dvě dcery a Aubrey svého přítele a sestru (jejich rodiče slavili jako tradičně na Bahamách).

Po večeři jsme měli dort, byl nádherný, posázený jahodami. Na něm stály dvě svíčky ve tvaru čísla 25. „Přej si něco!“ Povzbuzovalo mě obecenstvo.

Přeju si, abych mohla vše vysvětlit Jordanovi. A bylo to, přání bylo vyřčeno. Teď už zbývalo jen doufat.

„Musíte přijet na silvestrovskou párty!“ Volal nám Aaron nadšeně. Momentálně zakončovali turné poblíž Shadow Baye. „Neviděl jsem vás tak dlouho, lásky. Bude to párty ve velkém stylu. Ne neberu jako odpověď. Vím, že byste si nudou snědly nohy, takže přijedete!“ Nadiktoval nám adresu a čas.

„Možná,“ típla hovor Aubrey. Stále byla na Aarona naštvaná, protože odmítl spolupráci v obchodu.

„Nikam nejedu,“ hlesla jsem a svalila se do křesla.

„Měl pravdu s tou nudou. Pojedeme.“ Jako by náhle přehodnotila situaci.

„Zbláznila ses?“ Vyjekla jsem uraženě.

„Jo.“ Ušklíbla se. „Ale to už bys mohla dávno vědět.“ 

16.       Silvestr

A tak tu byl Silvestr. V obchodě jsme si každá vybrala svůj model. Zatímco Aubrey zvolila zelenkavé sáčko a bílé roury, já se natáhla do milovaných lososových šatů a k nim jsem našla krásné černé sako.

„Jsi kost,“ ušklíbla se, když mi žehlila vlasy. Měla jsem je doslova hladké. Ofinu jsem teď měla nabarvenou na blond, chtěla jsem změnu. Vytáhla mi vlasy do vysokého ohonu a zlakovala. Já jsem její blond hřívu nakulmovala. Vypadaly jsme skvěle, to jsem musela uznat i já.

„Jedeme, nebo to nestihneme.“ Popadla jsem klíčky Aubreyina auta. „Dneska flirtuju.“ Oznámila jsem Philippovi a nasedla do auta.

„Přeskočilo jí, nebo jsi ji už opila?“ Zašklebil se na Aubrey a políbil ji do vlasů.

„Od každého trochu.“ Zasmála se a zasedla na místo spolujezdce. Natáhla jsem nohy na své dvousedadlo a uvelebila se.

„Dělejte si prdel z plastelíny,“ pronesla jsem vážně. „Dnešek bude totiž legen-“ Počkejte si na to…

Před námi se rozprostíral obrovský pozemek. Dům stojící uprostřed připomínal zámek, ale byla to spíše rodinná vilka. Patřila Gregovi.

„Jste pozvaní?“ Vrátný nás zastavil před bránou.

„Jsme členové týmu!“ Zamručela jsem rozmrzele, ještě nám scházelo, aby nás vyhnali pryč. Vytáhla jsem z kabelky starou a zlámanou kartičku se svým jménem, kterou jsem dostala první den na zkoušce. Nosili jsme jmenovky, protože nás bylo moc. Postupně se tým zredukoval a většina lidí si vás pamatovala.

„To si může pořídit každý.“ Zamračil se na nás. „Blokujete tady cestu ostatním,“ zamručel, ale v tu chvíli k mému štěstí prošel kolem Jeremy. Pustil se do řeči s hlídačem, oba střídavě ukazovali rukou na nás. „Tak dobře.“ Zamručel a pustil nás k domu.

„Tady to je jako v Buckinghamském paláci!“ Vypískla Aubrey, když jsme procházeli vstupní halou. Nebyla daleko od pravdy. Po obou stranách se táhlo mohutné točité schodiště a uprostřed stropu visel křišťálový lustr, podlahy byly bezpochyby nové, nádherně upravené. „Díky,“ natáhla se po šampaňském, které pronesl kolem jeden z číšníků oblečený ve společenské vestičce, kolem krku motýlka, černé kalhoty a lakýrky. Philipp jí sklenku sebral a sám se z ní napil. Když Aubrey začala protestovat, přitáhl si ji k sobě a umlčel ji svými ústy.

„Jo, Greg je sice hulvát, ale má prachy a vkus.“ Zasmál se Jeremy, odtáhl mě od páru a chytl mě kolem pasu. Vedl mě po točitých schodech nahoru. „Aaron je nahoře v kostymérně, má trable. Řekl mi, že až přijdete, mám k němu jednu z vás dovést.“ Vysvětloval se smíchem na rtech.

„Celý Aaron.“ Zašklebila jsem se nervózně, nechtěla jsem potkat Dereka, ani Jordana.

„Ani jeden tu nejsou.“

„Prosím?“

„Je mi jasné, na co myslíš.“ Ušklíbl se. „Jordan přijede bůhví kdy a Derek si zlomil nohu. Třeba se tu k tvému štěstí ani neukáže.“ Otevřel veliké dveře od nejzazšího pokoje v dlouhé chodbě.

„Zlatíčko!“ Aaron měl na sobě spodní prádlo se Spongebobem a černé ponožky. „To jsem rád, že tě tu mám. Nashle, Jeremy.“ Zabouchl mu dveře před nosem a vtáhl mě do pokoje.

„Aarone, co to máš na sobě?“ Objala jsem ho.

„Nevím, co si mam vzít. Víš, dole bude jedna velice speciální osoba a já chci zapůsobit.“

„Spongebobem?“ Měřila jsem si ho pohledem.

„Ani na spodní prádlo už nemám vkus,“ povzdychl si a zabořil se do hedvábné peřiny, která byla pečlivě ustlaná na mahagonové posteli.

„Díky.“ Šeptal mi do ucha zhruba po hodině, když jsme konečně dorazili na zahradu, kde hrála mně neznámá kapela. Nechal mě samotnou u fontány a odkráčel bůhví kam. Vděčně jsem se uvelebila na fontáně, přitáhla nohy k sobě a objala si ramena, protože mi byla zima. Tady nikdy sníh nebyl, ale přesto se zima projevila chladným větrem. Prohlížela jsem si hodinky, které jsem dostala od Aubrey k narozeninám, a nevnímala okolí. Ukazovaly právě jedenáct hodin. Ještě hodinu do půlnoci. Bude nový rok a já budu moct začít od znova. Alespoň to jsem si namlouvala.

„Ehm,“ ozvalo se vedle mě odkašlání a prudce zdvihla oči k osobě vedle mě. Byl to špatný krok, neměla jsem ho ani v nejmenším dělat. Zastavilo se mi srdce. „Co tady děláš?“ Jeho hlas mi připadal více než podobný kudle. Ostré a špičaté kudle, která vám projede srdcem v ten moment, kdy to nejméně čekáte. Palčivá bolest mi sevřela hrdlo.

„Jordane,“ vydala jsem ze sebe přidušeně. 

1.       Znovushledání

„Co tady děláš?“ Zopakoval. Vypadal celkem rozrušeně.

„Já, ehm…“ Odporoučela jsem se pohledem stranou. „Aaron nás pozval.“ Slezla jsem z kašny a vydala se směrem na zahradu, pryč od lidí i Jordana.

„Počkej přeci!“ Vydal se za mnou. Bylo to několik měsíců, co jsem ho neviděla. Ačkoli jsem si myslela, že se od něj nějakým způsobem odpoutám, opak byl pravdou. Přitahoval mě víc než kdy jindy. Jako by byl čím dál tím hezčí.

„Tohle není dobrý nápad. Jeremy říkal, že nepřijdeš. Nebo aspoň ne do půlnoci.“

„Přijel jsem s Derekem,“ vyslovil a ve mně v tu ránu hrklo.

„S Derekem?“ Vyletěla jsem na něj. Díky bohu, že jsem se vydala na druhou stranu od lidí.

„Jo, proč bych se neměl stýkat s členy svého týmu?“ Nechápavě si mě měřil pohledem.

„Ne, jen nechápu, jak jsi mu mohl tak rychle odpustit.“ Kysele jsem se na něj zašklebila a vydala se dál, směrem k lavičce. Posadila jsem se na ni a vdechovala příjemnou vůni rostlin na záhonku.

„Co bych mu měl odpouštět?“ Posadil se až moc okatě na druhou stranu lavičky.

„Ty všechny lži. Nechápu, jak ses přes to mohl přenést.“ Zavrtěla jsem hlavou a sledovala dění před sebou. Kapela na podiu hrála a všichni tancovali.

„Jaké lži?“ Přisunul se ke mně blíž.

„Zahráváš si se mnou? Jde ti to dobře.“ Přimrazila jsem ho pohledem na místě. Dotkl se mé paže.

„Jaké lži?“ Ten dotyk byl tak elektrizující. Po pažích mi přeběhla husí kůže.

„Ty, které ti o mě navykládal, přeci.“

„Myslíš to, že ses vsadila s Aubrey?“

„Tohle zrovna lež nebyla,“ posmutněle jsem sklopila pohled k trávníku. Sundala jsem si lodičky a zabořila se prsty do sametově hebké trávy.

„Já vůbec netuším, o čem tu mluvíš!“ Zašeptal a přitáhl se ke mně blíž.

„Tak on se nepodělil?“ Kysele jsem se zakabonila a opřela se do opěradla. „Třeba to, že jsem coura. Že jsem se s ním vyspala. Nebo co by ti mohl navykládat? Třeba to, že mam přítele v Shadow Bay? Co si vymyslel? Pověz mi to, celkem by mě to zajímalo.“ Vybuchla jsem. „Jako bych snad trpěla všechno to jeho slizké obtěžování jen tak pro nic za nic. Nechtěla jsem, aby ti řekl, že jsem se vsadila s Aubrey, chápeš? Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, že jsem s tebou jen kvůli kariéře!“ Teď mi do očí vyhrkly slzy.

„O čem to mluvíš?“ Sledoval mě nechápavým pohledem. Pálil mě na kůži, drásal mi srdce.  „Savannah!“

„Ale o ničem,“ otřela jsem si hřbetem dlaně tvář. Chtěla jsem vstát, ale přitáhl mě zpět na lavičku. Vyhledával můj pohled, ale já mu uhýbala. Natočil mou tvář k té své. Když jsem mu pohlédla do očí, konečně promluvil. Trvalo to snad věky.

„Předtím, než jsem tě tak chladnokrevně vyhodil,“ šeptal. Teď sklopil pohled on. „Předtím za mnou Derek přišel. Řekl mi, že s tebou strávil několik dní a hodně se toho o tobě dozvěděl. Že chápe, jak moc dokážeš milovat, ale že to děláš jen kvůli kariéře. Řekl mi, že ty dny s tebou byly vážně skvělé a že si je užíval, jak nejvíc mohl. Když jsem se ho zeptal, jak jste se scházeli, odpověděl, že potají, protože jste mě nechtěli ranit. Ale že mi to nemůže vadit, když vím o tvém příteli Malcolmovi v Shadow Bay.“ Propukla jsem v hysterický smích.

„Malcolm?“ Nemohla jsem se přestat smát. „Tak to je poslední člověk na světě, se kterým bych šla ven.“

„Zaslechl prý tebe a Aubrey, jak o něm mluvíte.“

„Jo, to jsme mluvily. Ale ani jedna ho nesnášíme,“ mrkla jsem na něj.

„Prý s tebou strávil noc v hotelu.“

„Malcolm nebo Derek?“ Zašklebila jsem se znechuceně.

„Derek,“ sledoval mě ostražitě, ani náznak smíchu se neobjevil na jeho tváři.

„Noc v hotelu jsem trávila jen s tebou,“ přejela jsem mu rukou po paži. „S žádným jiným nechodím a kvůli kariéře jsem s tebou nebyla. Jo, pracovala jsem v zapadákově za minimální plat, ale měla jsem stipendium, pro Krista pána! Malcolma nenávidím snad od počátku věků a jeho oplzlý zjev mě obtěžuje snad od narození. Derek za mnou chodil a vydíral mě kvůli té sázce, která ale vlastně nic neznamenala. Aubrey ji na mě ušila, aby mě přinutila odhodlat se jít s tebou ven.“ Úsměv mi vyprchal z tváře. „Víš, něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, je, že když jsem byla menší, tak mě jeden z matčiných přítelů obtěžoval. Sexuálně. Bála jsem se. Aubrey mi pomohla překonat strach, aniž by o tom věděla, je to kamarádka k nezaplacení.“ Ponuře jsem se usmála. Když jsem vzhlédla k Jordanovi, ohromeně na mě zíral.

Beze slov se ke mně přitáhl a políbil mě.

„Co děláš?“ Vrazila jsem mu facku a prudce vstala.

„Au, Savannah! Moc se omlouvám! Netušil jsem,…“

„Ani jsi mě neposlouchal, když jsem ti to chtěla vysvětlit! Mám zpět svůj život a ty už mi ho nesebereš! Nemůžu se vykašlat na školu. Znovu. Takhle to nefunguje, Jordane. Nemůžeš si dělat, co se ti zlíbí.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Věřil jsi Derekovi raději, než mně! Chtěl jsi to snad ukončit?!“ Rozeběhla jsem se k domu, popadla Aubrey a Philippa, a vydala se k autu tak rychle, jak jen to šlo.

„Co blázníš?“

„Jedeme domů!“ Zabručela jsem na ně a nasedla do auta. Nechtěla jsem tu strávit už ani vteřinu. 

18.       SEN KAŽDÉ DÍVKY

„Tak vysvětlíš mi, o co tu jde?“ Hustila do mě Aubrey, když jsem splašeně letěla ulicemi domů. Philippe na ni čekal v autě, že prý si na půlnoc zajedou na vyhlídku.

„Ne!“ Zabručela jsem.

„Stůj!“

„Ne! Jdi za Philippem, vyspím se z toho a zítra ti vše povím!“

„Teď neusnu!“ Bručela uraženě Aubrey.

„Kdo spí na Silvestra?“ Zašklebila jsem se a mávla na rozloučenou, uraženě se vydala zpět k Philippovi a já domů.

Svlékla jsem se z šatů, vlasy jsem si rozčesala a nechala splývat po ramenou jen tak. Pobíhala jsem po domě ve spodním prádle a zbavovala se rozteklého make-upu. Došlo mi, že můžu jít na večírek k holkám z akademie, a tak jsem nanesla nový make-up a oblékla se do krajkových mini kraťasů a mentolového topu na jedno rameno. Obula jsem si pohodlné baleríny a vydala se ven z domu.

„Dobrý večír,“ ozval se ze tmy mužský hlas, když jsem zamkla dveře. Vylekaně jsem upustila klíče na podlahu, a než jsem se pro ně stihla ohnout, podal mi je. „Savannah, moc se omlouvám za všechno, co jsem udělal, byl jsem pitomec.“ Jak teď klečel na kolenou, přišlo mu to vhod.

„Ale,“ chtěla jsem protestovat.

„Žádné ale. Moc mě to mrzí,“ pomalu se zvedl ze země a vložil mi klíče do stále ještě roztřesené dlaně.

„Jak víš, kde bydlím?“ Nechápavě jsem si prohlížela jeho oči, ačkoli jsem toho ve tmě moc neviděla.

„Aaron mě nasměroval do Springs a po cestě jsem potkal Aubrey, což přišlo vhod.“ Zašklebil se. „Chtěl jsem za tebou předtím u Grega běžet, ale zastavila mě nějaká partička tanečníků a nechtěla mě pustit. A pak ses ztratila.“ Zašklebil se. „Prosím, nemluv.“ Pohladil mě po tváři. „Buď zticha a pojď se mnou,“ nabídl mi dlaň.

„Kam?“ Nenechala jsem se odbýt.

„Pšt,“ zašeptal, a když jsem nechtěla přijmout jeho dlaň, popadl mě za ni sám a vláčel prázdnou ulicí k jeho autu, které stálo uprostřed s otevřenými dveřmi. Riskantní kousek, pomyslela jsem si, nasedla jsem do auta nechala se unášet pryč.

Jeli jsme sotva pár kilometrů podél pobřeží, až jsme dojeli do přístavu.

„Nemluvit,“ připomněl mi, když jsem ohromeně otevřela pusu. Přede mnou stála veliká osvětlená jachta.

„Dobrý večír, pane Geffene.“ Postarší pán nás s úsměvem přivítal a zavedl na loď.

„Děkujeme, Josephe.“ Poděkoval Jordan a vtiskl mu do ruky balíček bankovek.

„Příjemný večer.“ Poté, co odvázal jachtu od břehu, zalezl do kabinky kormidelníka a nechal nás o samotě.

„Ještě chvilku nemluv, prosím,“ naléhal Jordan a vedl mě na příď lodi, na které na dece bylo připravené šampaňské, miska s jahodami a několik broskví nakrájených na plátky. Usadili jsme se a sledovali, jak se loď pomaličku vzdaluje od břehu. „Chci se ti moc omluvit, Savannah, a myslím to opravdu vážně-“

„To je tvoje jachta, pane Geffene?“ Nevydržela jsem to a vyhrkla jsem jednu z milionů otázek, které se mi právě honily hlavou.

„Jo,“ ušklíbl se. „Vlastním ji společně s Jeremym. Teda, oficiálně je moje, ale neoficiálně si ji půjčuje, kdy se mu zlíbí.“

„To je Jeremymu podobné,“ zavrtěla jsem hlavou s úsměvem na rtech. „Mám ještě jednu otázku.“

„Jen jednu?“ Měřil si mě naoko vyplašeně. Šťouchla jsem ho do žeber.

„Vážně? Je tohle realita, nebo sním?“ Usmála jsem se. Ve světle lamp na lodi jsem konečně viděla jeho průzračně modré oči. Místo odpovědi si mě k sobě přitáhl a lehce se otřel o mé rty.

„Nevrazíš mi facku?“ Zašklebil se.

„Ne,“ zasmála jsem se a zrudla rozpaky. Políbil mě. Přitáhla jsem se k němu blíž. „Tohle je nejlepší Silvestr, jaký jsem kdy zažila,“ zamumlala jsem mezi polibky.

„Taky jsem nezažil lepší.“

„Nekecej.“ Políbila jsem ho, a pak se ode mě odtáhl a chytl mě za ruce.

„Nekecám, zažil jsem doslova milionové Silvestry, ale žádný jako tenhle. Nikdy jsem nenechal Porsche na hlavní silnici s otevřenými dveřmi a klíčky v zapalování, abych běžel za nějakou holkou. Nikdy jsem si nepřipadal jako větší kretén, když jsi mi řekla všechny ty věci, které mi měly dojít. Nikdy jsem nezažil lepší pocit, než je vrazit grázlovi, který tě zradí.“

„Derek?“ Žasla jsem.

„Kdo jiný?“ Zasmál se. „Nikdy jsem nevolal Josephovi, když byl s rodinou, aby ozdobil a připravil loď do půl hodiny.“ Vstal a zase si přede mě klekl. „Nikdy jsem nezažil horší tři měsíce, než ty bez tebe.“ Pohladil mě po koleni. „A především jsem nikdy nežádal o ruku dívku, kterou znám teprve rok, ale přes tříměsíční pauzu jsem pochopil, že jinou už milovat nebudu. Nikdy v životě, ne pokud bude možné být s ní. Savannah, vezmeš si mě?“ Vytáhl z kapsy saka krabičku v modrém sametovém obalu.

„Jordane!“ Vypískla jsem. Doslova se mi zastavilo srdce. „Jsi můj první opravdický přítel.“

„Savannah, miluješ mě?“

„Jasně, že tě miluju, ale-“

„Jak moc?“

„Nade vše na světě,“ po tváři mi kanula slza.

„Savannah, vezmeš si mě?“ Zopakoval svou otázku. Mlčela jsem, do ticha začala hrát písnička, kterou jsem slyšela poprvé. Došlo mi, že ji zpívá Jordan. Začala slovy: Až když ji ztratíš kvůli chybám, dojde ti, že je to právě ona, s kým chceš žít už navěky. Byla to rocková balada, Jordan nikdy nezpíval balady, ale tahle byla nádherná.

„Ano,“ zamumlala jsem se slzami v očích a políbila ho. Nasadil mi na prst prsten z bílého zlata, na kterém zářil ten nejkrásnější diamant, jaký si dokážete představit. „Ano, vezmu si tě.“ Přitiskla jsem se k jeho rtům. „Jen tebe.“ Poslouchala jsem dál text písničky a připadala si jako v ráji.

Splnil se mi sen. Ne můj, ale sen každé dívky. Přijala jsem ho s tou největší radostí. Byla jsem ztracena kdesi v zálivu, ale s tím nejneodolatelnějším mužem na planetě po mém boku. Se svým snoubencem. 

EPILOG

„Ty jeden pitomče!“ Kdo by věřil, že se dá Jeremy dohromady zrovna s nenáviděnou Aubreyinou sestřenicí Macy?

„Taky tě miluju, kotě.“ Zašeptal jí něco do ucha a ona zrudla. Začala mi být sympatická.

„Připadám si jako balvan,“ Aubrey se svalila do křesla a ovívala se vějířem, který si dovezla z Číny, kam se vypravila s Philippem. Pohladila své velké břicho, ačkoli byla teprve v sedmém měsíci, vypadala, že je zralá na porod. „Je tady vedro.“ Funěla a ovívala se. „A ty šaty se na mě lepí!“ Růžové šaty jí sedly. Vypadala v nich jako bohyně plodnosti. Výstřih přilákal kdejakého chlapa.

„Jsem tak ráda, že se ti tu líbí,“ zašveholila jsem s úsměvem na rtech a zapla klimatizaci v pokoji.

„Moc ti to sluší, zlatíčko!“ Mamka mi došila poslední chybku na šatech. Na mých svatebních šatech. S Jordanem jsme čekali rok, než jsme se konečně odhodlali ke sňatku. Mezitím on dokončil turné a já studia.

„Na fotkách v časopisech se budeš vyjímat!“ Michaelova nová přítelkyně Joanna vykoukla za dveřmi a vlezla dovnitř.

„Dej pokoj,“ zamručela jsem. Poslední dobou jsem byla všude, a to kvůli chystané svatbě.

„Sluší ti to,“ objala mě kolem ramen. Musela jsem uznat, že má pravdu. Zvolila jsem šaty vhodné na svatbu na Bahamách. (http://www.confettidaydreams.com/wp-content/uploads/2012/09/Lace-Back-Wedding-Dresses-04.jpg) Načechraný drdol držel pevně, jak jen bylo možné. Perlové náušničky mi zjemňovaly obličej a make-up od jedné z tanečnic Stephanie byl naprosto dokonalý.

„Nemůžu uvěřit, že se vdáváš!“ Mamka mě objímala kolem pasu, jako by mě k oltáři ani nechtěla pustit.

„Já taky ne,“ políbila jsem ji s úsměvem na rtech do vlasů, obula si jehly a vydala se ze dveří do auta, které nás dovezlo na pláž.

Viděla jsem nesčetně hostů. Hned po příjezdu kolem mě pobíhala profesionální fotografka, kterou jsme si na popud Jordanových sester objednali.

Začala hrát hudba – smyčcový kvartet seděl na provizorním podiu. Zavěšená do svého nového otčíma, jsem se postavila na kraj bílého koberce, který vedl k svatebnímu oblouku. Stál pod ním ten nejkrásnější muž na světě a díval se na mě tak láskyplně, až mi pod tou láskou tíhlo srdce. Nevnímala jsem pohledy okolí a věnovala se pouze jemu.

Řekli jsme si ano v pravé poledne. Bylo nehorázné horko, ale mně to v tu chvíli ani v nejmenším nevadilo.

„Miluju tě,“ šeptal mi do ucha, když jsme se políbili. „Paní Savannah Geffenová,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě blíž, aby mě políbil.

„Taky tě miluju.“ Zašeptala jsem mu do ucha.

Oslava byla podařená, zahrála nám na ní kromě Jordanovy kapely jedna z jeho kamarádek Jessie se svou světoznámou kapelou. Připadala jsem si jako v ráji. Když jsem jedla dort, myslela jsem si, že jsem právě objevila sedmý div světa.

A tak začalo mé manželství s Jordanem Geffenem.

Ptáte se, kde stojí náš dům? Našli jsme krásné místečko na jedné z pláží v Kalifornii. Jordan to nemá daleko do práce a já se můžu věnovat kariéře baletky. Co víc si přát?

Snad jen v jednom nám osud nepřál – dítě si budeme muset adoptovat, ale už se těším, až si domů přivedu kudrnatého černouška a poskytnu mu ochranná křídla. Jen to bude muset ještě pár let počkat.